Exekuce, to je asi pro všechny lidi to nejodpornější slovo na světě. Bohužel tohle slovíčko si našlo i mou malou tříčlennou rodinku. Víte, nikdy bych s tímto článkem nechtěla přijít, ale zkrátka můj muž se před pár dny někde svěřil a už se tahle zpráva šířila sama jako lesní požár. Mediální kauza? Pro mě opravdu ne…

Víte, je to skoro až tragicky komický, ale já jako Ornella nemám s žádnými minusovými záležitostmi svého muže nic společného. Bohužel veškeré minusové věci (dluhy) si už přinesl s sebou z minulého manželství. Byl čestný a tenkrát své rodině a hlavně malému synovi nechal dva domy, z toho jeden na Floridě, a veškerý svůj majetek u své exmanželky G.P. (její jméno nechci psát, protože je pro mě prokleté). S tím, aby jeho syn žil dobře. Tohle gesto je z mého hlediska na dnešní dobu tak šlechetné, až to bolí. Jen si vezměte, jak se pořád mluví o tom, jak muži utíkají od rodin a na děti nedají ani pět korun… Pepa je jiný a jsem za to ráda.

Čas plynul, přišla svatba a najednou se dostavil problém. Exekuce na muže, který kdysi měl v hotovosti několik stovek miliónů korun. Žádné privatizace a tunelování, ale přes deset let v kuse tvrdé práce dvacet hodin denně. Nepřišel k nim lehce, ale bohužel měl vedle sebe ženu, která absolutně nechápe nic kolem peněz. Neporadila mu a bohužel ho podporovala ve špatných investicích, kterým absolutně nerozumí. Dá se s jistotou říct, že velký díl úbytku peněz leží na jejích bedrech. A to i za její kariéru. Ale to už já dnes řešit nehodlám, bohužel se mě dotýkají jen minusové záležitosti, které nám zčásti tahle paní přenechala. Ale co, boží mlýny melou… Já svoji tvrdou lekci života už dostala, dnes je podle mě řada na někom jiném.

A jak to řešíme, či to vůbec řešíme? Ano, můj muž to řeší, splácí, vypomáhá mé rodině a sem a tam za mého dědu chodí za jeden pultíček, kde se stará o to, aby v jedné budově bylo vše v pořádku. Můj děda leží s oboustranným zápalem plic na JIP v Motole a babička má zápal plic také. Nejsou lidi a Pepa je muž, co se nebojí práce a moje prarodiče ve štychu nenechá. Vážím si ho a vždycky budu. Víte, u toho oltáře jsme si řekli v dobrém i zlém… a já zkrátka neutíkám před bouří. Stavím se k ní čelem.

Život beru jako horskou dráhu, jednou jste dole a podruhé nahoře. My jsme sice dole, ale nesmírně moc pracujeme na vzestupu a myslím si, že nám to jde. Ne nadzvukovou rychlostí, ale jde. Miluju svou rodinu, syna, manžela a budu tady pro ně. A jestli mě má někdo za blázna, který by mohl jít o dům dál k někomu do blahobytu. Ano, možnosti tu jsou, ale já jsem zkrátka člověk, který hotovost nemá na prvním místě. A až bude jednou líp, o to víc si toho všeho budu vážit, a vím, že naše pouto je nezničitelné. Nikdy neříkej nikdy, já vím… ale zkrátka to teď takhle cítím.

Pěkný den,

Ornella