Na začátku všeho byla neukojená k*nda kypré domácí puťky, která si naposledy za*ukala někdy v devadesátým, kdy ji na koleji krátce obhospodařil neznámý matfyzák po cisterně vodky. Říkali jí Erika. Erika von DePi*a. A protože Erika vážila zhruba tolik co dvě Haliny a mrtvola hrocha, a nikdo ji nechtěl p*chat ani loveckým nožem, rozhodla se svoje vysněné m*dačky převést na papír, leč naprosto opominula jakékoliv racionální řešení, třeba sebevraždu. A tak vznikl světový bestseller Padesát odstínů šedi, který fanatické členky kultu červené knihovny braly útokem a při jehož čtení se knihou rovnou p*stily.

Mě osobně kniha naštěstí minula, ovšem dle ohlasů trestanců odsouzených na smrt, kteří ji museli číst, byla stejně zajímavá asi jako informace pod víčkem zlevněného kečupu z Lidlu. Jakožto masochistický experimentátor jsem tedy neváhal ani orgasmus a na film jsem musel prostě jít. Ať tento komentář však není dlouhý jak Greyův č*rák, přejděme rovnou k věci.

Film nám představuje dvě naprosto odlišné postavy; jeho a ji. On je svalnatý multimiliardář s obsesivní oblibou v řádném gruntování nezkušených klínů, top sexuální perpetuum mobile a geroj s pérem tak velkým, že při erekci slyší jemné šumění vln v důsledku hromadného odlivu krve z mozku. Ona je samozřejmě chudá studentka, pro kterou je sex sprosté slovo a která si felaci musí hledat ve slovníku, prostě ve všech ohledech tak trochu blbá p*ča, která se ovšem bezprostředně po setkání s nesympatickým milovníkem mění v sexuální mašinu.

Z nezkušené lolitky se tak rázem stává submisivní mistryně v BDMS praktikách a patologická nymfa, která by oš*kala klidně i Brněnský orloj. A pokud zrovna neblijeme z klišoidní patetické vaty, tak sledujeme, jak dva idioti p*cají. Sexuální dominátor samozřejmě nezná žádné překážky – z použitého tamponu si bez problému vyluhuje čaj a namísto toho, aby slečně nedepilovaná intimní místa vybombardoval napalmem, tak se nějakých filcek vůbec neštítí. A všechny ty permanentně nadržené a ne*ukané prodavačky z Kauflandu se s hlavní hrdinkou samozřejmě dokonale sžívají, poněvadž přesně tak to cítí i ony a moc dobře vědí, že pod skořápkou toho krutého análního dobrodruha se ve skutečnosti skrývá něžná, sněhobílá a empatická dušička, která hledá pravou lásku a porozumění, neasi.

A tak každou další penetraci úzkostlivě prožívají, při slabomyslných dialozích si samou nervozitou resuscitují hrudník a nakonec se prosebně modlí, aby jí borec svoji megakládou při deep throatu omylem nevyoperoval apendix. Prostě dějová linka předvídatelná asi jak pedofil na dětském hřišti a u porno vsuvky se mohl červenat maximálně někdo s kožním ekzémem, neboť film z hlediska erotiky nemůže překvapit nikoho, jehož sexuální zkušenosti nekončí se zhlédnutím privátní sex tape jeho rodičů.

Ovšem jak se tak koukám kolem, tak dle početného fanklubu soudím, že se v tom najde nejedna slepice. Věřte, že podobných sraček se točí celá p*del, ovšem žádná nemá marketing tak silný, aby se mi doma válely dvě propisky s motivem filmu a já ani netušil, kde se tam vzaly. Takže pokud by tu nějaká nevy*ebaná dvanáctka chtěla freneticky prskat, proč jsem se na to teda jako díval, když stejně vím, že mám malý péro, tak toto je odpověď. Z Fifty Shades hrníčku přece nebudu pít jen tak.

Závěrem bych rád podotkl, že ačkoliv jsme národem debilů, kteří neváhají českou kinematografii zprznit morbidním zvěrstvem typu K*ndopysky, stále pevně věřím, že jakoukoliv dementní obdobou bychom toto soft porno s přehledem trumfli, namátkou zmiňme; Padesát odstínů hnědi – psychologická sonda do života pražských proktologů; Padesát odstínů mědi – dokument České televize o organizovaném zločinu Chánovského sídliště; Padesát odstínů náledí – Pepa Klíma po stopách českých silničářů; Padesát odstínů nevadí – dokumentární cyklus o obětech domácího násilí smířených s týráním; Padesát odstínů dětí – multikulturní sonda do tajů smíšených rodin a Padesát odstínů svědí – otevřená zpověď pacientů s kožní vyrážkou.