Sázím rubl proti kopějce, že dobrovolníků krom těch, kteří mu vděčí za kariéru či občasné přilepšení na kafe, moc nebude, samozřejmě vyjma těch několika slušných kolegů, kteří mu pěkný článek věnují jako bonus gratis.

Kovarčík pro mě osobně představoval takové pravidelné legrační připomenutí divokých devadesátek, kdy bylo ze státního přes kamaráčofty s partou okolo ODS a tenis s jejím otcem stvořitelem možné pod pláštíkem produkčního servisu získat mnohé, za což se pak dalo mnohé pořídit, krásnými ženami počínaje a přízní bulváru pro jeho produkce a umělkyně po boku konče.

Peter měl rád iluzi blahobytu a rád budil dojem hybatele šoubyznysu a společenského dění, kterým se možná v oněch polistopadových letech cítil být právem, zatímco v dobách chudých, tedy těch, kdy nová vládnoucí garnitura pod stejným logem strany svou štědrou dlaň nabídla jiným koňům, musel často za aureolu štědrého mecenáše a toho, co tahá za nitky, platit.

Stejně tak staženými články a nepříjemnými telefonáty vydavatelům až do jeho smrti platili za nepřízeň Kovarčíkovým projektům ti moji kolegové, kteří si dovolili sem tam o úrovni jeho produkcí či výkonu jím protlačovaných umělkyň zapochybovat, ostatně ještě před pár týdny jsem pocítil jeho nevoli sám poté, co jsem si dovolil informovat své čtenáře o tom, proč se vůbec nepíše o jeho muzikálu Mamma Mia!

Nejde ovšem nepřiznat, že za Kovarčíkem stojí řada úspěšných projektů, respektive nestála vždy za ním, ale někdy za někým jiným, koho on jen zastupoval. Byl to určitě velmi schopný podnikatel, jehož umění uplést z normálního pěkného hovínka zlatý bič jsem obdivoval ještě nedávno, když o „svém“ filmu Baarová v České televizi mluvil jako o projektu, na který mohou po světě chodit miliony diváků, povede-li se.

Kovarčík mi bude chybět, stejně jako „jeho“ muzikály, o kterých se v kuloárech ví, že „jeho“ až tak nebyly, a stejně jako jeho je mi líto dědiců, které až se budou dožadovat jmění a podílů z tantiém posledních uvedených show, nečekají pěkné chvíle.

Když na mě dělal naposledy bububu, věděl jsem, že se není čeho bát, protože to bylo nutné naposledy, když šel Klaus od válu.

Ale bylo to zábavné, pokud jste si o to vyloženě neřekli, tak i neubližující. A to hlavní – bylo to připomenutí kolotočářských časů, kdy bylo možné vše. A těch mumifikovaných připomenutí už nám na stránkách bulváru z oné doby moc nezbylo.

Vlastně jen ten Jonák, kterého tu Peter Kovarčík nechal, stejně jako Míšu Noskovou (32), Thálii a další dámy bez něj kráčející branží často hodně nejistě, samotné.

Dej mu pánbů věčnou a hlavně levnou slávu a hodně slávychtivých rozhoďnožek tam nahoře, kde jsme si všichni rovni, doutník nedoutník.