Ahoj!!!

Opět zdravím všechny lidi dobré vůle, kteří si rozklikli můj svatý text. Ne, dělám si srandu, sice nejsem pražský arcibiskup Dominik Duka, ale někdy by se moje trefné poznámky mohly nechat vytesat do kamene, že jo?

Ale co je vlastně u mě doma nového? Tak zaprvé jsme měli po 150 letech hlídání! To jsem si pro sichr zamluvila už před 2 500 000 lety, v době tvrdého paleolitu, jelikož jsem tajně plánovala oslavu našeho druhého výročí svatby. A tak jsem koupila rovnou celou lóži ve vinohradském divadle, zarezervovala stůl v krásné restauraci s výhledem na Pražský hrad a Karlův most a celé dlouhé týdny jsem se na tuto událost těšila jako malé dítě. Pepík o ničem nevěděl, měl to jako překvapení.

Ale to by nebyli Kokťáčci, kdyby se něco nesemlelo, že… Takže si takhle v pátek ráno vstanu, zaspíme do školky a já mám pocit, že nebudu moct ani promluvit, protože nějaký debilní bacil zase napadl moji osobu!

Vyrazím tedy ráno v –11 stupních s Quentinem do školky a v duchu se modlím, aby už bylo kolem druhé, aby si ho moje máma převzala. Miluju své dítě, ale čas od času si ho někdo pohlídat může, ne?

Následně jedu k paní doktorce. Ta mi vlastně zrekapituluje všechny mé nemoci od porodu, který mě očividně vysál zaživa, a oznámí mi, že mi teď už antibiotika dát nemůže, protože je beru jako lentilky pořád…

Dojedu domů ve stavu, ve kterém sama sebe označuji za zrůdu první kategorie (vážně se nad tím musím smát). Hodím na sebe sexy model, obleču si Pepu ve stylu tohle je můj děda Ken (teď už smíchy brečím!) a jedeme rychle k mému kamarádovi a úžasnému kadeřníkovi Christopherovi Yves Reichmannovi. Ten měl za úkol ze mě udělat druhou Claudii Cardinale z filmu Tenkrát na západě. Jo, myslím si, že se mu to povedlo! Cítím se zase jako žena vamp!

Vypila jsem u něj obří sklenici vína na posilněnou a snědla dva malé donuty k tomu. Ano, já vím, jsem čuně, co rádo jí! A ne, nechodím do fitka. Jen na koně a Pepu (haha).

Trošku to přeskočím… Zkrátka jsme v divadle, lidi koukají a asi nechápou, že s Pepou máme mozky a máme rádi kulturu. Usadíme se v lóži číslo 8 a já Pepovi vyprávím, jak jsem si jako malá představovala sexuální hrátky v divadelní lóži, která mi připomíná útulný pokojík v nevěstinci někde na divokém západě, a ne, nejsem magor a ani opak pedofila…

Chudinka Pepa zrudne a bojí se promluvit. Následně ho uklidňuji, že lóže ve vinohradském divadle jsou nevhodné, protože nemají mezi sebou přepážky, jako tomu je například ve státní opeře. Chudinka malá si oddychne. Já v duchu taky, asi mám napůl horečku.

Pepík se mě pak zeptá: „A ta hra bude komedie? Jak se vlastně jmenuje, jsi mi to neřekla.“ Jistě, bude,“ odpovídám mu. Popravdě jsem to moc nestudovala, potřebovala jsem lóži na tento konkrétní páteční večer, a to skoro kdekoliv. „A jak že se ta hra jmenuje?“ dodává Pepík. „Nepřítel lidu od Henrika Ibsena, má to takový komický plakát,“ povídám.

V sále už mizí světlo, opona se zvedá a Pepa mi tiše pošeptá: „Takže vlastně takový tvrdý politický Twitter naživo.“

Ano, bylo to pěkné, tleskali jsme, souhlasím s tím dramatem a na večeři jsme si už dezert nedali. Horečku jsme pak měli oba dva. A já jsem navíc nastydla kvůli sexy podvazkům, které vzhledem k našemu zdravotnímu stavu byly totálně k ničemu. Na močový měchýř…

Krásné výročí všem, kteří ho právě slaví!

Hodně štěstí a pevných nervů,

Ornella!