Haló, haló, tak tedy ještě žiju!

Asi to mnoho z Vás neví, ale právě jsem celý měsíc zápasila s angínou, poté onemocněl Quentin… A zkrátka jen ten nejstarší článek naší rodinky, můj muž Josef se drží ve zdraví. Já vím, je to docela paradox, mnoho lidí totiž tvrdí, že mladá žena ze staršího muže vysává život. O tom, zda je to naopak, si netroufám polemizovat!

Nicméně jsem se vypravila na křest a dražbu kalendáře Proměny 2017. Přišla jsem v krásných twiggy šatech s pár knoflíčky. Ne, nejsem blázen, co chodí v zimě po nemoci v krátkém rukávu. Bylo tam totiž tolik lidí a vedro, že mi nakonec leckdo záviděl můj úspornější model. Teď je samozřejmě řeč o pánech ve svetrech… Nejsem zlá blbka!

Pak probíhala tedy již zmíněná dražba. Moc se mi líbila, až na to, že jsem u sebe neměla balík, který bych si odvedla do nákladů v daních, abych mohla viditelně pomoci. Volný kilo zkrátka u sebe teď ještě nemám, ale kdo ví, za nějaký ten čas to třeba Chantal Poullain alespoň z části vykoupím!

Miluju tu její ženskou energii a šarm. Byla asi jedna z mála přítomných, která pochopila moje malé faux pas, kdy se mi najednou rozepnul sám od sebe výstřih, vrhli se na mě fotografové (já byla slepá a vše viděla jen zeleně) a nechápala jsem, co se děje. Než mi můj kamarád a dvorní kadeřník Christopher Reichmann pošeptal, že je mám zkrátka venku…(Kriste!) Jak už jsem říkala, bylo tam horko, a tak ani náhlý vánek chladu mě v tu chvíli neupozornil.

Chantal se zasmála a říkala: „Ale to se přece může stát nám všem drahá.“ Děkuju za pochopení, Chantal. Jo, a kdybych se někdy měla proměnit i já (až vyhraju nejmíň tři České lvy a toho Berlínského medvěda), prosila bych Adinu Mandlovou z filmu Kristián…

Zavřete oči, odcházím,

Ornella.

P.S. Nebojte, výstřihů se nebojím, v podstatě mi skoro nic bez výstřihu vlastně ani není. Ciao!