Tak dnes je tomu přesně dva roky, co jsem řekla svému muži Josefu Koktovi (59) své ANO! Víte, mnoho lidí se mě dodnes ptá, jaká vlastně byla ta moje tajná svatba na Pražském hradě… Upřímně musím konstatovat, že jsem měla takový stres ten den, že jsem se probudila už před šestou ráno… a hned jsem psala Pepíkovi, jak jsem nervózní a tak podobně.

Překvapilo mě, že mi odpověděl ve vteřině, že teď se probudil a měl mobil v ruce, že mi jde psát… Ne, vlastně to není vůbec žádná náhoda. Tohle máme pořád, stejně máme žízeň, chodíme na WC a i usínáme skoro ve stejnou chvíli večer u filmu. Vlastně to ani nechápu, kdykoliv vedle mě ten muž leží, a je jedno, jestli je ráno, poledne a nebo večer… dotkne se mě a v tu ránu usne!

Nejdříve jsem se dost za to čertila, jenomže mi pak došlo, že je to podobné jak s těmi koňmi. Pokud vás kůň respektuje jako svého vůdce stáda a má vás rád… začne ve vaší blízkosti zívat. Já nevím… Ale můj manžel mi to vysvětlil tím způsobem, že když je sám doma, neusne vůbec, jak se přitulí, je mu prý tak hezky a bezpečně… že neudrží oči… Ale nebojte, jako čistá a neposkvrněná jeptiška taky zas nežiju

Nicméně zpět k tomu velkému dni pro každou ženu. Jeden z mých pradávných snů (už od dětství) bylo svou úvodní hudbou při příchodu k oltáři rozsekat citově všechny okolo… (v duchu se tomu nejvíc směju). Jako hlavní píseň jsem vybrala skladbu od Ennia Morriconeho Tenkrát na západě, a to bez zpěvu. To byla taková síla, že to v jeden moment vypadalo spíš na pohřeb než na svatbu! (hahaha)

Jenomže jsem nedomyslela, jak nakonec tato skladba zapůsobí i na mě. Byla jsem taaak nervózní, že jsem si dokonce zapomněla i svatební kytici v salonku, kde jsem se připravovala. Pak jsem uviděla Pepu, jak se na mě dívá a jak si rve ruku v pěst, aby mu náhodou neukápla slza.

Já dělala to samé a byla jsem úplně mimo. V podstatě jsem se furt modlila, ať nebrečím a pak nemám příšerný fotky na památku! Dala jsem tátovi pusu a už jsem se držela s Pepou za ruku…

Co nám říkal pan oddávající? Já nevím ani slovo! Byla jsem opravdu tak mimo, že jsem jen zareagovala na dotaz, zda si Josefa Koktu beru… Potom mi moje svědkyně Jana a sestra Charlotte řekly, že ten pan oddávající měl celou dobu rozepnutý zip u poklopce! To mě dostalo!

Pak jsme tancovali, jedli, pili a oslavovali. O tom, jak fotografové viseli na stromech okolo a chtěli nás fotit, psát nebudu. Měli jsme z toho tenkrát spíš srandu… A naše svatební noc? V lobby baru v hotel InterContinental jsme si dali koktejl a pak v objetí usnuli jako nemluvňata… takže klasika, jako u mnoha jiných svateb.

Jsem zamilovaná? Ano, jsem, a musím říct, že se má láska k němu ještě více prohloubila… Ano, je to i tím, že jsme si prošli a procházíme složitějším obdobím… jak zdravotním, tak materiálním, ale věřím v to, že zkrátka osud chce, abych rychle rostla vedle tohoto muže… a rychle se učila životem. Moc miluju a hrozně moc si svého muže vážím… za to, jaký je.

Miluju TĚ! Krásný výročí, Lásko!