Sportu zdar a bulváru obzvlášť, takže tento týden asi takto a víceméně z mého soukromí:

Blaník a jeho tři mušketýři

Den dětí se sice (před)posunul na víkend, ale to nebylo vůbec na škodu, protože my jsme si užili celý krásný víkend v duchu dětí – tedy Quentinka. V sobotu jsme oslavovali v rodné vesničce mého muže Pepíka (58). Nafukovací skákací hrad, kuželky, chytání umělých rybek na proutek anebo také střelba ze vzduchovky. Ano, tohle všechno Quentin zvládnul levou zadní!

Po těchto všech aktivitách a předání prvního diplomu Quentinovi v životě jsem vzala to píchátko na buřty a začala je opékat. Nevím, jestli to bylo tou mojí přítomností, ale oheň se tak rozrostl, že místo pěkně opečených buřtů jsem měla sešlehané tváře takovým způsobem, že si pak všichni mysleli, jak se na ně roztomile červenám. No nic. Dále byla tedy neděle, a to v duchu Farmy Blaník. Cestu tam jsem odřídila já s tím, že Pepa na mě řval, že nějaký „sloní choboty“ projíždím prostředkem a do zatáčky vjíždím na trojku… a tak to vůbec nebylo?!

Myslím si, že až moc přehání, protože někdy má sklerotický záblesk á la má babička. V autě se pak začne držet těch dveří křečovitou silou a to mě potom o to víc vytáčí. Zaparkuju… všichni živí… jdeme dovnitř. Quentin a já jsme jako v sedmém nebi – Pepa bručí, tady si nesmí zapálit ani lýtko, natož cigáro. Po zhlédnutí prasátek, husiček, koziček nebo první jízdy Quentina na poníkovi vidím na obzoru krásný dětský hrad. Vezmu Quentinka a vylezeme nahoru, kde je možnost se sklouznout zpátky dolů. Volám na Pepu chyť ho tam dole, až pojede.

On na mě kývne s tím, že jde k té skluzavce a stojí tam. Říkám si tak jo… „Quentinku, jedeš za tatínkem dolů.“ Quentin se na mě s důvěrou koukne a mávne na pozdrav… dojede dolů a vletí do písku jak meteorit. Zuřivě křičím na Pepu, jestli není idiot, když tam stojí a nechytí ho!!! A víte, co mi řekl? „Já tam sice stojím, ale říkal jsem ti na dálku, že se nemůžu ohnout.“ Po chvilkovém dramatu a malém trestu ve formě drž mi stokilovou kabelku celý výlet jsme se usmířili a zas vrkali jak dvě hrdličky.

A celkové dojmy? Miloš Zapletal je super chlap a líbí se mi, že si splnil svůj sen vybudovat tak krásný ranč. A navíc… kdy máte možnost potkat chlapa se stejným skóre svateb a rozvodů, jako je to u vašeho muže?! Farma Blaník jede stejně naplno jako Kancelář Blaník.

Ridi Pindy Absolutní náhodnou jsem asi na dvacet sekund viděla pořad „Nejlíp vaří moje máma“. Hlavní postavičkou je podle všeho italský kuchař Emanuele Ridi. Pamatuju čas pár povedených party už v neexistujícím clubu Fragola, kde se zdál zábavný, ale jak jde čas, jeho zábavný šarm trošku vymizel a jeho „čeština“ se rapidně zhoršila.

Znáte ten pocit, kdy vidíte třeba Petru Němcovou (35), chcete jí dát facku za to, že neumí „ččččččesky“, a přitom žila v Čechách dostatečně dlouho, a pak třeba potkáte v hotelovém SPA například Elišku Coolidge (která v USA působí rozhodně déle než nějaká Němcová) a ta se s vámi úplně normálně baví plynou češtinou… Velmi podobný, ale přitom ne stejný pocit jsem měla u Emanuela Ridiho. Přišlo mi, že až přehrává svoji „italskou češtinu“, a z toho mi nebylo dvakrát dobře. Emanuel by měl v tomto ubrat a na svém zevnějšku á la Ital z Modeny zase přidat. Opravdu není snad nic horšího nežli se koukat na špatně oblečeného a přehrávajícího Itala… u toho krásného s lišáckým kukučem se to totiž dá prominout.

Jedeme LIVE! Pro ty, kteří nemají dost mých někdy pichlavějších poznámek k showbusinessu, kultuře a zkrátka celému světu tady na EXTRA. CZ. Mám pro vás jisté řešení. Stáhněte si novou aplikaci Periscope! Jsem tam já (a nejen já) v online vysílání kolem situací, věcí, příležitostí… zkrátka co se namane nebo mě zaujme. Vlastně to pro vás může být zajímavé nahlédnout někdy pod pokličku, jak se co kuje. Jo a tím hned nemyslím to, jak Pavlovi Novotnému (34) holím každou středu v redakci chlupatý záda!

Matky jako burza Tento týden pro mě nebyl jen o Martini party, jízdě na koni anebo oslavování Dne dětí. Zaujala mě i jedna nová kniha s názvem „Primates of Park Avanue“ od spisovatelky a novinářky Wednesday Martinové. Tato kniha je vlastně o té nejbohatší vrstvě v New Yorku a konkrétně o manželkách nejvlivnějších mužů a (intenzivních) matkách soutěžících i v tom, kdy otěhotnět.

Protože otěhotnět tak, aby dítě mělo náskok ve škole – tudíž se narodilo v říjnu, maximálně v listopadu, má dokonce i své pojmenování, a to – „redshirting“. Autorka této knihy se jednoho dne přestěhovala s manželem na Upper East Side a tam zjistila, jak někdy až zvráceně a pod tlakem lidé – konkrétně ženy – v této části města žijí. Napadlo ji tudíž udělat antropologický průzkum společnosti (Hermes kabelka jako amulet, vizážistky i na dny, kdy jde matka jen pro děti do školky apod.). Neznám ženu kolem sebe, která by si alespoň jednou nepovzdychla nad tím, jak jí chybí to či ono kolem luxusních hraček.

Musím ale konstatovat, že někdy méně může být více. Víte, probouzet se uprostřed noci s tlukotem srdce jen proto, že máte strach o to, zda vezmou vaše dítě na prestižní školku, jestli vypadáte stále krásně i přes pravidelné aplikace botoxu, anebo ze strachu z neustálé nevěry manžela… protože ten doma není skoro vůbec… mě osobně děsí. Každá mince má dvě strany a zlatá klec může leckdy bolet víc nežli nějaké ty starosti s penězi navíc…

Mé drahé ženy, nebuďte nešťastné a nevěřte všemu, co vidíte v „Sexu ve městě“, a udělejte si chvíli na to ocenit to, co právě teď máte.