Na univerzitě v Miláně provedli vědeckou studii, podle které až 60 % lidí pořád cítí svého mrtvého partnera či manžela. Někteří ho dokonce i vidí a povídají si s ním. Ducha tak nechtějí pustit dál na onen svět a drží ho pořád u sebe.

Člověk pak s duchem funguje, jako by byl pořád naživu. Jenže to není úplně normální. Měl by se smířit s tím, že jeho partner je navždy pryč, a soustředit se na svůj život. „Lidé hlásí vize, hlasy, hmatové vjemy, vůně a něco, co nazýváme pocitem přítomnosti. A to nemusí nutně souviset s žádným z pěti smyslů,“ řekl Dr. Hayes.

K těmto vjemům dochází často i v Česku. Lidé na svého mrtvého partnera tak moc myslí a tak jim chybí, že se jim prostě zjeví. A když vědí, že to funguje, chtějí být po boku své milované osoby i nadále.

I když není jasné, proč se to děje, někteří výzkumníci se to snaží racionálně vysvětlit. Jde údajně o flashbacky a takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu. S tím ale nesouhlasí lidé, kteří mají svého zesnulého partnera neustále vedle sebe.

Ti, kteří tento jev zažili na vlastní kůži a prakticky „žijí s duchem“, tvrdí, že jejich zesnulý partner je prý reálný a rozhodně nikdo netrpí žádným posttraumatickým stresem.

Zjevuje se jim, když na něj nejvíce myslí, a dokonce i cítí jeho vůni a slyší hlasy. Někdy si s ním dokonce i povídají. Většinou se lidé cítí dobře a berou svého partnera ze záhrobí jako jejich ochránce.

Jak dlouho se ale dá žít s duchem a každé ráno s ním snídat? Člověk by ho měl spíš nechat jít a soustředit se na reálný život.