Mám pocit, že se poslední dobou svět zbláznil. Necestovat, nechodit na večírky a nedívat se na televizi. To je varianta, jak nepřijít k žádné „újmě na zdraví“. Strach, že nás někde někdo opálí, musíme mít už pár kilometrů za našimi hranicemi.

Transmission, kterou jsem o víkendu navštívila, byla naprostej propadák. Do půlnoci byla O2 poloprázdná. Na parketu dole tancovalo pár lidi. Dá-li se tak těm „zombie“ pohybům podpořeným zázračnou taneční pilulkou vůbec říkat tanec.

Doba, kdy Sensation White byla krásná podívaná a Transmission se pyšnila úžasnou laserovou show, je dávno pryč. Teď je to s prominutím parta zpocených éčkařů, co se jenom sjede na jednom místě. Až na nějaké výjimky samozřejmě…

Na konci víkendu ležím doma, dívám se na televizi a poprvé vidím SuperStar.

To jako vážně? Patnáctiletý klučina zpívá písničku od Karla Gotta – „Když jsem já byl tenkrát kluk“. Velkolepá show, jako to byla kdysi, je taky dávno pryč a Jitka Nováčková to chudák DOST nezvládla. Koukám na ni a je mi jí líto.

Nepomlouvám, jen konstatuju. Pico to táhne celé sám, Jitka vůbec neví, která bije. Točí se zády na kameru, koktá, uchechtává se a používá slova jako „moh“ a „eště“. Když se zeptala Pavola Habery stylem „Cože?“, tak byl lehce pobavený.

No a pak ta Paříž… To asi stále no comment. Letenky na náš vánoční výlet mi leží stále doma a uvidíme, co se bude dít. Za tři týdny tam může být situace jiná. Horší nebo lepší. Doufejme.

Přeji více hodných lidí, méně zla a mnoho hezkých chvil. Vám všem! Vaše Nela