V roce 2010 nastalo děsivé zemětřesení v nejchudší zemi západní polokoule Haiti. Pod západní částí karibského státu se pohnula země a podle oficiálních odhadů zemřelo na 230 tisíc lidí. Situace na místě byla naprosto katastrofální. Lidé v následujících dnech umírali dehydrovaní a bez základní lékařské pomoci. V teplu se začaly šířit nemoci z tlejících mrtvol, které nikdo neodklízel. Země byla naprosto ochromena a místní zkorumpovaná vláda situaci nezvládala.

A právě tehdy, v době haitského zemětřesení, padla dle mého názoru veškerá novinářská etika týkající se fotografií.

Tak, jak lidé dnes křičí kvůli jednomu chlapci, že se utopil a fotografie jeho mrtvého tělíčka byla zveřejněna například největším německým deníkem Bild, tak nikdo nekřičel, když se v roce 2010 objevovaly v médiích fotografie, kde před sebou dětská těla hrnul bagr a házel je na jednu obrovskou hromadu.

Osud Ajlana, chlapce, jenž zemřel, je bezpochyby tragický, ale kritizovat deník kvůli tomu, že informuje o tom, že se děje to, co se děje? Není to padlé na hlavu? Je, ale hlavně a především je to pokrytecké. Ostatně právě s pokrytectvím se setkáváme denně.

Co se týká zveřejňování fotografií, zatímco my jsme tady diskutovali při pádu letadla nad Ukrajinou, co vše tzv. zarastrovat (tedy rozmazat), jiné konkurenční a především ty „seriózní“ deníky to práskly na své stránky celé, bez okolků, bez zakrytí čehokoli. Hranice se posouvají, každý bojuje za čtenáře, za kliky a někteří novináři ztrácejí etiku. O tom žádná.

Ostatně vzpomeňme si, jak největší seriózní deník v zemi kritizoval bulvár za to, jakým způsobem pojal kauzu sebevraždy Bartošové, aby se následně zjistilo, že právě ten stejný vydavatelský dům si na Googlu zaplatil za to, aby když běžný uživatel napíše slovní spojení Bartošová smrt, Bartošová sebevražda, Bartošová skok pod vlak, byly právě jejich články na prvním místě.

Kdo je větší pokrytec, ten, kdo se k věci staví čelem, nebo ten, kdo moralizuje a tajně za rohem dělá to stejné.

A přesně takto se zachovali čtenáři, kteří všichni šli a klikali jako šílení, ať už u nás nebo v Německu či Francii, na fotku mrtvého Ajlana. Aby se pořádně podívali. 30 % z nich si přečetlo i text, ano, neděláme si naděje, galerie především, že? A pak následně článek zavřeli a napsali: „To je hrozné, oni zveřejnili fotku mrtvého chlapce!“

Deník Bild zareagoval naprosto geniálně, když se rozhodl všem těmto pokrytcům ukázat, že fotografie jsou důležité. Jsou neoddělitelnou součástí novin, jsou doplňující informace k textu.

V ideálním světě na titulku nepatří žádné mrtvé dítě. Jenže…