Evropa je pod trvalým náporem běženců a na řadě míst rostou uprchlické tábory. Kritická situace je například ve francouzském přístavu Calais.

Džungle, jak se tábor nelegálních imigrantů nazývá, vznikal nenápadně. Nejprve se na místě usadilo pár stovek běženců, kteří se přes Eurotunel chtěli dostat do štědré Velké Británie.

Dnes už je ale z Džungle divoké město plné imigrantů, kteří touží po životě v ráji. V improvizovaných příbytcích zde žije cca 3000 uprchlíků z Afghánistánu, Sýrie, Eritreje a dalších afrických států.

Francouzi a Britové věří, že tento tábor v Calais jednoho dne zmizí a uprchlická krize skončí. Jenže to není vůbec jisté. Jsou tábory, které nezmizí zřejmě už nikdy.

Největším uprchlickým táborem světa je Dadaab, který leží v Keni poblíž somálských hranic.

Tábor začal vznikat v roce 2011, kdy sem přišli lidé, kteří utíkali před hladem a vojenskými diktaturami.

O tábor Dadaab, který se rozkládá na ploše 50 km2, se stará mezinárodní humanitární organizace CARE.

Tábor byl naplánován americkými inženýry, kteří čekali, že sem přijde asi 93 tisíc lidí.

Jenže v roce 2011 už zde podle OSN bylo 440 tisíc lidí. A tábor neustále roste. V současné době má více než půl milionu obyvatel a odhaduje se, že kolem roku 2020 zde bude více než milion lidí.

Jedná se o místo, kde je obrovská kriminalita, nedostatek potravin a nebezpečné nemoci, jako je cholera nebo spalničky.

Přesto každý den přicházejí do tábora noví lidé. Proč? Protože uvnitř je život pořád mnohem lepší než za plotem.

Někteří lidé zůstávají v táboře i poté, co se situace v jejich regionu uklidnila. Nechtějí odejít. Zvykli si na to, že zde mají přísun léků a základních potravin. Pracovníci OSN varují, že někteří lidé v táboře naprosto rezignují na základní návyky, jako je hygiena a chuť pracovat.

Obrovským problémem je také generace dětí, které se v táboře rodí. Tito lidé nejsou připraveni na to, že venku za plotem je nějaký jiný svět. Dadaab berou jako svůj domov, kde prožijí celý svůj život až do smrti.