Ke svému kamarádovi Svienovi dokonce mluví kočičí řečí, tedy mňouká. Psychologové říkají, že z toho jednou vyroste. Ona to odmítá. Kočkou chce být do konce života.

Svou pravou identitu odhalila v pubertě, když jí bylo šestnáct let. Od té doby se stylizuje do role kočky. Všem v okolí tvrdí, že má abnormální sluch, čich a zrak. Prostě jako kočka.

Když kolem ní náhodou projde pes, udělá krok dozadu a začne nahlas syčet.

Díky své prapodivné úchylce přitahuje spoustu zvědavých novinářů. S jedním zrovna dělala rozhovor, když došlo na otázku, jestli se jako kočka narodila. Nano odpovídá s velkou jistotou, že ano.

„Bohužel jsem se narodila ve špatném těle. Stejně jako kočky nesnáším vodu,“ řekla mladá poblázněná dívka.

To, že je kočka, demonstruje několika vlastnostmi, které jsou pro tato zvířátka přirozené. Svými plyšovými packami se drbe na těle, líže se a češe se. Potom klekne na čtyři a vymetá dům. Následně se z okna dívá ven a mňouká.

„Je naprosto jasné, že jsem kočka. Začala jsem totiž z ničeho nic vrnět a mňoukat. Být kočkou je velká výhoda. Můžete celý den prospat, kdekoli se vám zachce, a máte skvěle vyvinuté všechny smysly. Slyším mnohem lépe než běžní lidé. Můžu se soustředit na věci, které nejsou ostatní schopni slyšet,“ tvrdí kočičí slečna.

Samozřejmě jí nechybí ani dobrý zrak, díky kterému vidí lépe ve tmě. Navzdory tomu, že se cítí jako kočka a chová se tak, přiznala, že se ještě nikdy neodvážila chytnout myš.

Největší pochopení pro Nanu a její posedlost má nejlepší přítel Svien. Ten se taky z části cítí jako kočka, a tak si spolu občas zamňoukají.

Tři rychlá mňouknutí například znamenají: „No tak, pojď už.“

Přestože přiznává, jak moc je kočičí život náročný, nehodlá s tím přestat