Zástupkyně šéfredaktora eXtra.cz Barbora Koukalová ve svém souboji se zmenšením gigantického poprsí…

Nastal pro mě velký den. Konečně jsem si domluvila schůzku s chirurgem, před nímž odhodím stud i oblečení a on pak udělá čáry máry a zbaví mě té strašlivé zátěže na hrudi.

Do Medicom Clinic jsem šla v jisté obavě (a hlavně strašné kocovině), že by mi oznámili něco jako „Dáme vám pryč maximálně dvě čísla a připravte se na to, že to bude dost bolet“, z čehož se stala jen jedna část a to je na tom právě to nejlepší.

Když jsem shodila před MUDr. Pavlem Horynou práskačku, což byla věc takové velikosti, že bych do ní schovala celou naši redakci i s terasou, začala jsem se hrozně stydět, protože Horyna vypadá mladě, je hrozně hezkej a navíc na mě sahá, protože musí, a ne, protože chce. Což je samo o sobě dost velká potupa. Chvíli se mi tak hrabal na hrudi a povídá: „Bolesti hlavy a zad máte? Hm, hm, ani se nedivím, to musí být hodně nepříjemná věc s tímhle žít, počkejte, jak se vám uleví. Máte je těžké a žláznaté, to tady vezmu všechno, posunu dvorec a celé to dám nahoru…,“ šermoval mi tam před očima, zatímco já jsem dychtivě čekala na to číslo, co řekne, takže mi to znělo asi takhle: „Krrrrrrrr… bleble… krrrrrr a navrhuji trojky.“

Málem jsem se složila štěstím.

Trojky!!!

Ta malá věc, co se nikam neprověsí a krásně drží a dělá nádherný dekolt? A to teď bude moje? Dala bych Horynovi pusu, ale nebyl čas se rozněžňovat, musela jsem se totiž začít bát předoperačního vyšetření, neboť jakmile Horyna vyřkl svůj ortel, najednou mi řekli, že pod kudlu půjdu už za čtyři dny. Neměla jsem čas se ani vzpamatovat a uvědomit si, že budu mít kanylu v žíle a vezmou mi krev, což by mi raději mohli třeba řezat nohu tupou lžičkou, než mi něco píchat do těla.

Podle toho to pak v preop ordinaci vypadalo. Byla jsem naposledy na operaci, když mi bylo sedm, takže jsem byla nervózní i z toho, že mi dělali EKG, a čekala jsem strašlivou bolest. Než vzala doktorka do ruky jehlu. Je dost podivné přijít do ordinace a říkat: „Dobrý den, jmenuji se Koukalová a měli byste vědět, že vám rozmlátím vybavení, pokud do mě něco píchnete,“ ale asi by to ušetřilo lékařům a sestrám hodně divení, jelikož se pak začne odehrávat dvacetiminutový cirkus, kdy já nechci spustit paži a oni mi ji lámou, zavěšeni za moje prsty, protože na pitominy nemá nikdo čas.

Braní krve samozřejmě nebolí, tady jde o ten pocit. Jak někdo nesnáší škrábání nehtů na tabuli, já nenávidím pocit, že mám něco v těle, v kůži, v žíle. Zaplaťpámbu, říkávala máma, když jsem se jako malá rozbrečela, že když jdu, tak si šlapu po žílách. Aspoň z tebe nebude nikdy feťák, odtáhla mě k točené zmrzlině, abych dala pokoj.

A teď píšu tento článek a na pravém hřbetu ruky mi vyskakuje žíla. Fuj! Ještě že teď mám jiné starosti. Musím si nachystat tašku do nemocnice a až se probudím, bude ze mě malokozatka. Ale o tom až příště! Ve čtvrtek.