Zástupkyně šéfredaktora eXtra.cz Barbora Koukalová ve svém souboji se zmenšením gigantického poprsí…

Hodně jsem během hospitalizace v Medicom Clinic přemýšlela nad tím, jak se vlastně o sebe budu starat, až mě po třech dnech pustí domů. Protože jsem se jednak nemohla ani pohnout a za druhé jsem se cítila strašně nemocně a operovaně, chtěla jsem cítit strašně nemocně a operovaně a být hrozně maličká a ubohoučká a aby mě každý obskakoval a hladil po vláskách.

Což jde dost těžko, když bydlím sama.

Nicméně jsem si dala před nástupem na operaci za úkol ležet doma aspoň týden a fakt nic nedělat, i když náš Pavel si tedy přál, abych přišla do práce hned za tři hodiny po narkóze. Samozřejmě ho vůbec nezajímalo, jak mi je, ale že je málo článků a měla bych teda laskavě začít něco dělat, protože se přece dá psát i vleže, a že když on měl zlomená žebra, že rozhodně neležel ani dvě hodiny a podobné machrovské historky, přičemž když si v práci ukopne palec o stůl, brečí tam pod stolem celý den a mačká plyšovou žížalu.

O bolest ani tak nešlo. Zalepené jizvy mě sice táhly při každém pohybu, ale daleko horší pro mě bylo, že jsem se nemohla pořádně osprchovat, a jediná možnost, jak se vyspat, byla v poloze Ježíš na kříži, přičemž jsem se bála celou noc, že se nechtěně převalím. Takže o nějakém spánku nemohla být ani řeč. Pořád jsem byla napůl vzhůru podložená deseti polštáři a plyšovým medvědem do mikrovlnky a hrozně jsem se litovala, že jsem špinavá, upocená a zcela jistě zemřu vyčerpáním a najdou mě v té posteli s plyšákem až za rok, a kdybych měla vlčáka nebo kočku, tak ještě ožranou.

V mezičase jsem zase propadala euforii z toho, že mám najednou trojky, pořád jsem se prohlížela v zrcadle ze všech stran a útočila na skříň, kde jsem si zkoušela všechno oblečení a nepřestávala vycházet z údivu z toho, že lem svetrů a triček je rovně dole a netvoří obrovský mostní oblouk. Protože dřív jsem prostě byla zvyklá na to, že mi všechno vepředu vylezlo ke krku a vzadu to mělo správnou délku, ale všichni okolo mě se snažili si toho taktně nevšímat, což bylo asi stejně tak obtížné ignorovat, jako když přijdete do společnosti a máte loket místo hlavy.

Na ignoraci jsem ostatně zvyklá. Celou předchozí dobu jsem se totiž halila do neforemných věcí, aby ze mě nebyly vidět jen kozy, nejlépe vlastně nic, chodila jsem po ulicích shrbená, jednak už ze zvyku, jednak proto, že narovnat se dost bolelo. A vůbec jsem jaksi ani neměla potřebu se nějak vystavovat, jelikož chlapi prostě nemají rádi velká prsa. Možná se na ně rádi kouknou, ale cokoliv od velikosti pět je dost děsí.

Pavel Horyna, můj báječný chirurg, mi ale tímhle jednoduchým (tím myslím pro něj) zákrokem dokázal přetočit nejen život, ale i psychiku. Když jsem šla první den po své nemocenské do práce, šla do práce jiná Koukalová. S vystrčenou bradou, hlavu vzhůru a záda rovně, protože mě nic netáhlo k zemi. Najednou mi byla vidět i hlava a obličej, měla jsem psotník i z toho, že si můžu zapnout bundu! Žádná obrovská šála až na břicho, žádný černý pytel. Jen já, kožená sukýnka, kožená bundička a malá prsa. Stalo se něco, co už fakt dlouho ne. Protijdoucí muži si mě prohlíželi se zájmem a obcházeli mě s úsměvem, v redakci měli pocit, že jim někdo vyměnil jejich věčně otrávenou a vystresovanou Báru, což zase vystresovalo na oplátku je všechny a čuchali nějakou zradu.

Žádná není. Nebýt Horyny, nikdy bych nevěřila, že se můžu cítit tak skvěle, tak dobře, tak sexy, tak přitažlivě a tak sebevědomě. Je mi úplně fuk, že mi sem budete psát, jak byste si o mě neopřeli ani kolo a už nemám být čím zajímavá. Kašlu na vás, protože z hlavy mi můj skvělý pocit a víru, že jsem udělala nejlepší věc ever, vyhnat nemůžete.

I když se o to někteří hodně snažili. Ale o nich zase příště. Po Novém roce. Na eXtra. A těšte se na prsa. Ukážu vám je.