Zástupkyně šéfredaktora eXtra.cz, Barbora Koukalová ve svém souboji se zmenšením gigantického poprsí…

Původně jsme vám chtěla psát strašně boží příběh o tom, jak jsem v nemocnici dva dny po operaci příšerně trpěla, jak jsem nemohla spát bolestí a druhou noc jsem si k sobě volala každou hodinu sestru a prosila ji, ať mi dá buď kyanid, nebo to ukončí rovnou kulkou mezi oči.

Jak jsem nechtěla pít, abych nemusela chodit na záchod, protože každý pohyb pro mě znamenal utrpení a nemohla jsem se ani zvednout z postele, až musela přijít sestra a začít mi vyhrožovat, že když se nenapiju, bude to ještě horší a nechá mi schválně kanylu v žíle déle, než je třeba.

Jak jsem si myslela, že si tam odpočinu a přečtu si všechno, na co jsem doposud neměla čas, ale ve skutečnosti jsem celé tři dny upadala střídavě do bezvědomí a pololobotomie, kdy jsem se v těch bdělejších stavech modlila, aby mě z Medicom Clinic nikdy nepustili, protože jsem neměla ponětí, jak se postarám sama o sebe, natož jak se vůbec dokážu postavit na nohy.

O tom, jak jsem se tedy slavnostně poprvé po probuzení z anestezie napila a pak konečně nastala moje velká premiéra, respektive malá, kdy jsem cestu o délce deseti centimetrů z postele na toaletu zvládla asi za deset světelných let a připadala jsem si u toho hrdinně jako dvacetkrát postřelený voják, co se drápe ze zákopu a v ruce drží fotku manželky a syna, kvůli nimž chce přežít.

Jak jsem celou druhou noc poté, co tělo přišlo k sobě, probrečela bolestí a bylo mi fakt strašně. Myslím jako opravdu hrozně, a to nejen fyzicky. Najednou na mě cosi padlo a sama jsem se styděla před sebou, že si vlastně v tomhle stavu libuju a cítím neskutečnou úlevu z toho, jak nedokážu slzy zastavit a ovládat.

Ale nic z toho vám nenapíšu. Naopak vám řeknu, na co budu ještě dlouho vzpomínat.

  • Na sestru Katku s infantilní Hello Kitty tužkou, která byla u mého probrání z anestezie a snažila se zlehčovat můj děs z toho, co mám za sebou a co ze mě trčí a teče. Když jsem se jí zeptala, proč tu hnusnou věc držím v ruce a že je mi z toho zle, řekla mi, že si mám myslet, že to je poslední výstřelek módy a kabelku z drénů jen tak nikdo nemá. Večer mě opouštěla na jinou službu a mně to bylo upřímně líto.
  • Na svého kamaráda Petra Vojnara, který se na mě přišel den po operaci podívat a sabotoval moje strašně bolavé stehy tím, že zamyšleně u okna přemítal, jestli je závodní klisna nebo šestiměsíční hříbě. Smála jsem se tak, že se mi musely rozjet všechny jizvy.
  • Na divné textovky, kde bylo napsáno, že jsem to udělala celé kvůli tomu, abych se dožadovala pozornosti. Ani z té kanyly v žíle se mi neudělalo tak mdlo.
  • Na to, jak jsem holkám ukazovala fotky svého chirurga Horyny a všechny mi záviděly, že mě operoval tak strašně hezký doktor. Je to první chlap, kterému jsem švidrala na vypracovaný sexy zadek, ač jindy chlapům na zadky vůbec nekoukám.
  • Na svou kamarádku Lindu, která přišla i s holkami od nás z kanceláře a moje drény nazvala kabelkou Drada, což je spojení slov drén a Prada. Nemohla mi víc zvednout náladu.
  • Na manželku jednoho ze svých nadřízených, která mě navštívila nečekaně večer po operaci a hrozně mě pobavila tím, když mi k posteli uvázala nafukovacího jednorožce se slovy, že nafukovací kozu neměli. Dostal jméno Vlasta a dodnes ho mám doma. Pak seděla dvě hodiny vedle na posteli a začala mluvit. Došlo mi, že moje problémy s bolestí jsou úplně nic proti velkým starostem o malé dítě.
  • Na to, jak jsem si strašně dlouho myslela, že je vedle mě dnes a denně člověk, kterému na mě má záležet a má mít starost o to, jak mi je, protože já jsem se o něj taky vždycky zajímala a udělala bych pro něj to samé. Že jsem naivní a slepý idiot, mi muselo dojít až tam, ale lepší pozdě než nikdy. Dobře mi tak, můžu být nasraná akorát tak sama na sebe, že jsem to neviděla a celou dobu jsem si žila v nějaké pomýlené představě o tom, co je přátelství a co znamená, když mi někdo řekne „mám tě rád“. Za člověka by měly mluvit činy a ne bezduché plácání, tohle totiž umí říct i cvičená opice. A já nejsem žádné koště.
  • Na doktora Issama Alawu, který byl přítomen jako druhý chirurg při mé operaci a viděl ten strašný tyátr, když do mě měla píchnout sestra kanylu. Šel mi v den propuštění vytahovat drény věda, co ho čeká. Zkusil tedy na mě psychologický trik, že na mě jako bezelstně hovořil o našem eXtra a přitom mi ledabyle položil ruce na bok hrudi. Okamžitě jsem to prokoukla a začala jsem vyvádět ještě hůř než tehdy na sále. Zapotil se tak mocně, jako by telil krávu.
  • Na překrásné oči svého anesteziologa, které se na mě hluboce a chápavě dívaly skrze roušku, zatímco já jsem se do nich potápěla a drtila mu zoufalstvím ruku, protože jsem byla fakt hodně vyděšená. Nikdy na ten pohled nezapomenu a cítím k tomu úplně cizímu člověku, jehož jméno si ani nepamatuju, nekonečnou vděčnost.
  • Na totálně nesmyslnou textovku mé nejlepší přítelkyně a kolegyně Hellinger, která mi po operaci napsala: Moc tě zdravíme z divadla a líbáme, snad sladce spíš i za mě. Já celý den zívám a Pavel byl dnes taky hodně unavený. WTF, Markéto????
  • A vůbec na to, že jsem udělala nejlepší věc na světě, protože mi to fakt změnilo život. Ale o tom zase příště. Ve čtvrtek. Na eXtra.