Středa 7. ledna dopoledne kolem desáté hodiny ráno. Z vozu v centru Paříže vystupují dva střelci a vbíhají do redakce týdeníku Charlie Hebdo, kde právě probíhá porada. Na místě zůstává deset mrtvých novinářů a editorů, venku mrtvý muslimský policista a vrátný. Během dalších dvou dní umírá policistka a čtyři rukojmí v pařížském košer obchodě. Dohromady sedmnáct lidí. Francie je v šoku. Francie pořádá třídenní hon. Francie zabíjí tři teroristy, dva bratry Kouachiovy a Amedyho Coulibalyho. Francie pořádá dnes pochod za svobodu, kde je až milion lidí.

Země, která má stávky a demonstrace jako národní sport a právo se shromáždit kdekoliv a proti čemu či pro cokoliv je absolutně nedotknutelné, pozvala na dnešek i vysoké státní politiky všech zemí, aby si okusili pravou francouzskou náturu a vydali se s nimi na protestní pochod.

Celý svět to sleduje v přímém přenosu, vidí Židy, muslimy, katolíky i ateisty, bílé, černé i hnědé, vidí neuvěřitelnou multikulturní směs, která je pro zemi galského kohouta vlastní a naprosto přirozená. Vidí politiky celého světa, britského premiéra Davida Camerona, Mahmúda Abbáse, šéfa Palestiny, jak jde vedle Angely Merkel, která je zavěšená za rámě francouzského prezidenta Françoise Hollanda, je tam i náš premiér Sobotka a ministr Zaorálek. Velkolepé divadlo.

A ten svět, který to sleduje, se začíná logicky ptát – Kde byli všichni tihle lidé, když jinde umíraly desítky lidí? Je život novináře hodnotnější než život úřednice?

Být novinářem, natož investigativním, je dnes nejnebezpečnější civilní povolání na světě. Jejich vražd a únosů je tolik, že se ani neinformuje o všech. Kritika slovem, a to platí vždy, je silnější a údernější než vražda kalašnikovem. Právě proto všichni chápeme, že útok (nejen) na Charlie Hebdo je útokem na svobodu člověka a společnosti. Jenže Paříž se staví do role monumentální oběti.

Teroristické útoky na vlaky v Madridu roku 2004 si vyžádaly na dvě stě obětí. O rok později se stejné drama odehrálo v Londýně, zemřelo na 60 lidí. Střední a západní Evropa má stejné hodnoty jako Francie, ve Španělsku a Británii jsou také silné menšiny jiných kultur, přesto se pieta odbyla svíčkami a květinami u velvyslanectví, i když společným jmenovatelem byl náboženský radikalismus. Žádný pochod politiků se nekonal. Nikdo nenosil žádné transparenty ve znění Je Suis Zaměstnanec Metra, Je Suis Cestující Vlaku.

Není proto divu, že dnešní milionové divadlo ve Francii má i svoje kritiky. Podle jedněch pozérská show, podle druhých populistický krok slabého prezidenta Hollanda, který by si rád zajistil hlasy, jelikož až teď začínají padat konkrétní návrhy politiků na lepší kontrolu hranic, imigrantů, jejich sledování a obraně celé Evropy.

Skoro až cynicky se z toho dá vyvodit, že těch předchozích 260 civilistů položilo své životy zbytečně. Zemřít muselo „jen“ deset novinářů, aby se věci daly do pohybu.