V noci na neděli jsem se stal podruhé zastupitelem v naší městské části a manželce to sděloval cestou do porodnice. V pondělí se narodila Sára, má druhá holčička. Ta první, tříletá Laura, dcera svého otce s druhým mandátem a konfliktní pověstí, mi během horkého víkendu důrazně připomněla, jak blízko k sobě svět její a svět komunální politiky mají.

Laura nebude na sestřičku žárlit, protože rodiče ji vtáhli do hry, berou ji jako parťáka, jehož názor se počítá, a ona, velká rozumná holka, unavené mamince s miminkem pomůže, rozumí tomu, že bude malá potřebovat hodně pozornosti rodičů, a těší se.

Laura má absolutní svobodu, může si dělat, co chce, ale za své činy je odpovědná. Jednám s ní na rovinu, nic nelakuju, má jasno, jaké jsou karty ve hře.

Úměrně tomuto postavení se poté, co jsme s manželkou „zrušili“ druhorozené dlouho plánované jméno Sofie, rozhodla, že vybere miminku jméno sama (ne náhodou, měsíc nás pozorovala, jak tápeme, shodneme se, ale neumíme se rozhodnout, na žádném jménu nelpíme, ideální situace pro nečekaný vpád do situace s jasným, ale extrémním názorem, který se i z opozice dá prosadit, je-li dobré načasování a máte kliku a tah na branku), a hned nám sdělila svůj verdikt: Trvá na původní verzi Sofie a v případě, že to nebude Sofinka, bude se malá jmenovat Sestřička Miminko.

Zdánlivá banální dětská záležitost přerostla v lehký konflikt. V jeho průběhu jsem dcerce, která kvůli tomu nekňourala, ale několikrát za den nám celou věc připomínala, nakonec dokázal vysvětlit, že Sestřička Miminko není úplně standardní křestní jméno, a čtyři dny před porodem to Laura konečně uznala.

A od té doby měla jediné téma: Náhradní a definitivní jméno miminka bude Kytka!

Její úpornost zašla až tak daleko, že se žena podívala, zdali to jméno u nás náhodou ve staročeském kalendáři neexistovalo, a když jsme se dosmáli, mávli jsme nad tou nepodstatnou věcí podesáté rukou. Ne tak Laura, Kytku upomínala ještě u babičky ve dveřích, než její matka s otcem odjeli do porodnice. Kytkou žila, když jsme přes celou Prahu jeli za maminkou a malou Sárou na Bulovku, abychom s manželkou obě sestry seznámili.

Lauře jsem cestou opět trpělivě vysvětloval, že Kytka se jako jméno vůbec nepoužívá, prostě že je to kravina, že miminko se jmenuje Sára, že jsme se tak s maminkou rozhodli demokratickou, dvoutřetinovou většinou, že je to krásné židovské jméno a ona si na něj jistě zvykne, ba co víc, za chvíli na celou věc zapomene, a když ne, pojmenujeme Kytkou třeba džungaráka.

Dívala se na mě, pohledem mi sdělovala, že už jeden ústupek proběhl, když ustoupila s tím Sestřička Miminko, předstírala, že mi naslouchá, a přitom kula zoufale pikle. V chodbě porodnice to na mě ještě zkusila, ale když za chvíli viděla tu nádhernou maličkatou ségru, která měla na ruce na pásce i na samolepce na zavinovačce a ještě u postýlky napsáno Sára Novotná, tak to zabalila s konstatováním, že „Teda jo, ale můžeme jí někdy říkat Kytka“ a dál přestala věc řešit.

Neví, jak dobře ji znám. Ty geny. Mám za sebou mandát v opozici. Ona jenom předstírá, že už věc neřeší, vyzkoušela všechny možnosti, které se v daných složitých mantinelech reálně vyzkoušet daly, a (neochotně) ustupuje, aby se na celou hloupost dávno zapomnělo jako na tatínkovo přehnané prožívání každé kraviny okolo děcek v dojetí nad novým životem…

…a ona si mezitím mohla v klidu pod peřinou kout pikle, přeci jen, přes mnohé hrozící ztráty a zdánlivou marnost celého snažení, přeci jen pomocí všech prostředků, od nátlaku až po manipulativní a složitě čitelnou jemnou diplomacii prosadit svou.

Že se to dítě bude jmenovat Kytka.

Ona tomu věří a ještě to zkusí. Je to podle ní správně a ona možná nakonec nebude mít poslední slovo, ba co víc, ono už padlo, ale i tak ještě musí existovat varianta, jak vše zvrátit, jak zastavit čas a porazit obra.

Ne že by to dítě muselo být nutně Kytka. Ona jen nerada prohrává. Je moje.

A já můžu být rád, že to tentokrát nechala být.

Brzo ji pošlu místo sebe do opoziční lavice na řeporyjské zastupitelstvo…

Bude koukat, co „Kytek“ si tam pod peřinou plánuju já….