Josef Rychtář, vdovec po zesnulé Ivetě, představuje v novinářské praxi nevídaný jev.

Pro profesní docenění jeho fenoménu je potřeba zcela se oprostit od osobních vazeb (osobně se známe, vím o temných, ale i neznámých a mimořádně lidských aspektech jeho péče o Ivetu, která byla často celé dny v deliriu inkontinentní atd.) a podívat se na něj čistě technicky, jako na objekt společenské kauzy.

A tady Rychtář představuje unikát v mezinárodním bulvárním kontextu. Unikát, který dal vědomě a často jen z hlouposti termínu „pieta“ zcela nový rozměr.

Zatímco u jiných významných úmrtí supercelebrit musejí nasraní novináři šest dnů vařit z vody (pozůstalé nelze kontaktovat a prakticky se ani nekontaktují), obvolávat bývalé kolegy, jet stará videa atd., protože je třeba generovat o mrtvé celebritě další a další texty, Josef Rychtář je tak akční, že je problém ho stíhat, a to jsem na věc nasadil tři lidi.

Co hodinu a půl vyběhne z vily proplesknout Macuru, postát u pietního místa, dořvat novináře, vpustit dovnitř novináře, prezentovat šutry s biologickými zbytky Ivety (kolega z Německa nevěřil, že tohle myslím vážně, musel jsem poslat odkaz s videem), jít ráno a večer na koleje vzpomínat, ukázat falešný dokument, ukázat důkaz o pravosti falešného dokumentu, vyjít se přiznat, že ten důkaz byl falešný, vyvěsit parte, vyvěsit druhé parte, zpochybnit třetí parte, nechat se zmlátit, někoho zmlátit, odjet na patologii – vrátit se z blázince atd…

Do toho pouští média do domu zemřelé (unikát, který v takové intenzitě a rozsahu nepamatuji), a když už si kolega ze zahraničí myslí, že přeháním, dorazím jej historkou, jak vdovec už hodinu po nálezu těla manželky, které vlak skoro oddělil hlavu od trupu, zvedal telefony médiím, vyjadřoval se, potvrzoval úmrtí a k němu a k dopisu na rozloučenou pořádal odpoledne před barákem tiskovku, aby v noci volal jednomu z kooperujících kašparů a namísto pláče na rameni soka, dnes kamaráda ve smutku Martucciho mu sděloval, že určitě kopuluje se svou hysterickou matkou.

Rychtář samozřejmě jako člověk z lidu dlouhodobě (a logicky) mediálně naprosto nezvládá situaci a kupí chybu za chybou, čímž už tak rozmazlenému bulváru šetří další práci. Do toho lid očekává co hodinu novinky z Uhříněvsi, kde je Josef tak akční, že respektovaný zpravodajský web televize Nova dokonce jede z jeho předzahrádky nepřetržitý online report.

Úhlavní nepřítel, marketér týrání žen Zdeněk Macura se může zbláznit, aby na sebe strhl pozornost, střídavě nabíhá (po boku s podivnou blonďatou ochechulí) na vilu a nechá se mlátit, pak jde na policii něco podat a znovu Uhříněves. A tak pořád dokola. Na „truchlícího“ vdovce/nepřítele lidu a jeho absolutní prioritu u čtenářů bulváru nemá. Masa chce jen Rychtáře, toho, co zabil Ivetu (48), bulvár tak musí většinově „jet“ z devadesáti procent jeho a zase jen jeho.

Kolik z vás dnes mluvilo o Jardovi a startu Mistrovství světa v hokeji a kolik o mrtvé Ivetě, přiliš živém Rychtářovi a rozjíveném komparzu okolo? Stalo se vám tohle někdy dříve?

Za normálních okolností, při jakémkoli významném úmrtí, kterých jsem v kariéře psal bezpočet, znamená podobná smrt nekonečné mnohadenní trápení nad nastavováním kaše.

V případě Josefa Rychtáře je to nekompromisní závod se zběsilým tempem jeho pietní exhibice…