Přesně tak vypadal původní text během další hodiny dvakrát aktualizovaného článku, který jsem narychlo napsal poté, co se 29. dubna dva tisíce čtrnáct krátce před půl dvanáctou dopoledne v redakci eXtra stalo něco, co novinář zažije v redakčním provozu jen párkrát za život.

Zastavil se čas.

„Ty vole, Iveta je mrtvá. Jo, je to určitě ona. Je tu i Pepa. Je to hrozný, ty vole, skočila pod vlak.“

Kdo mi tu hlášku dal, si vezmu do hrobu, stejně jako to, proč jsem mu tu neuvěřitelnou informaci, která mi přišla až děsivě uvěřitelná, uvěřil. Věděl jsem, že nekecá.

Přerušuji práci celé redakce. Marně voláme drážní inspekci, jediný orgán, který je schopen zraněného/mrtvého člověka v kolejišti potvrdit víceméně okamžitě, protože zastavuje provoz a koordinuje opatření. „Dělejte, volejte tam pořád dokola, Báro, nekrolog, stahujte fotky z Profiny, vypálíme to prostě,“ křičel jsem páté přes deváté a ťukal ty čtyři věci.

Někdo mi říká, že na Facebooku pornoherce Roberta Rosenberga (40) – dodnes nepochopím, jak k tomu přišel – informace objevuje.

Hlavou se mi promítalo, jak jsme pár měsíců předtím vytasili mladou Zemanovou na pornoparty a Miloš Jitrnice přes mluvčího v Izraeli vzkázal, že to není ona. Tehdy jsem se už viděl v rezignaci s pětimilionovou žalobou na stole.

Vydat to bez ověření de facto nešlo. Později mi kolegové z Frekvence 1, co sídlí o pár bloků dál, líčili, jak v redakci propukla hádka, protože na eXtra viselo něco hodně přísného a bylo třeba to přebírat, neb kdekdo v branži ví, jak dobře si rozumím s Josefem Rychtářem (56) a tohle bych si nedovolil. Nevydali. Do chvíle, než se objevila informace, že vlak na trase Praha – Benešov stojí kvůli člověku v kolejišti.

Já pár minut předtím jsem naposledy zaváhal. Být první. Žádné pane bože, vždyť jsem s ní před pár dny mluvil (Iveta s Josefem u nás předtím stihli dva díly svého novomanželského blogu), ona je mrtvá.

Nic takového. Jen být první. Žádný jiný vydavatel by vám tohle na základě jednoho telefonátu nedovolil. Jenomže on v budově nebyl. A stejně bych se neptal. Být první.

Bylo něco po tři čtvrtě na dvanáct. Půl hodiny předtím Iveta pomalou chůzí došla ke kolejím poté, co utekla z domu, zatímco Josef Rychtář jel nakoupit. Šla pomalu. Předtím, i po kolejích. Čekala, až něco pojede, a šla i ve chvíli, když vlak viděla, když od ní byl sto padesát metrů, sedla si a…

Vypálil jsem to. To už byl zastavený čas ve všech bulvárních redakcích v Československu. Dokola mi zvoní mobil. Zvedám jen kolegům z Prásku. Esemesky jedna za druhou, zda je to sichr. Nemám čas odepisovat.

Ne proto, že bych myslel na Ivetu, to přišlo až odpoledne a hodně bodavě. Teď bylo třeba vydat jako první nekrolog. Druhý článek.

Do měsíce jich bylo sto… To podstatné, tedy zamyšlení se nad tím, že prvenství je, ale Iveta už není, muselo ten divný den počkat pár hodin.

Bylo to chladnokrevné a nechutně snadné.

Vždyť se zastavil čas.