Že je to obálečka s předvoláníčkem kvůli Ivetě, to jsem věděl, jen přistála na stole, protože adresa „Kriminálky Pankrác“, která se sebevraždou a spektáklem okolo zabývala půl roku, mi byla dostatečně známá.

Zdaleka jsem tam nepatřil ke štamgastům, za toho tam měli Macuru, který chodil krom výslechů i sám podávat, a když jsem se to červencové ráno dostavil na další rande s mým oblíbeným nadporučíkem, postěžoval si mi mezi řečí, že na té židli seděl k dnešnímu dni paletový král z Líbeznic čtrnáctkrát (!).

Protože jsem už měl něco za sebou, a navíc jsem měl máslo na hlavě kvůli zveřejnění posledního telefonátu Ivety před smrtí, spustil jsem hned ve dveřích, aniž bych si měl v úmyslu sedat: „Tak vás rád vidím, pane nadporučíku, a jak jsme zvyklí. Tedy prohlašuji s odvoláním na paragraf 16 tiskového zákona, že využívám svého práva odepřít vám poskytnutí informace o původu…“

Razantně mě v polovině oběma známého kolovrátku přerušil: „Dnes se samozřejmě posadíte a humor vás přejde. Máme tu napomáhání k vraždě nebo sebevraždě, to je nepříjemný paragraf!“

Nevěřil jsem vlastním uším. „Máme tu trestní oznámení, ve slovenském deníku SME jste měl několik měsíců před událostí prohlásit, že my, tedy zřejmě vy a spol., ji jednou zabijete. Nezlobte se, ale vyslechnout vás k tomu musím!“

Zalapal jsem po dechu. Už ne z leknutí, ale z té nekončící absurdity. Čtyři policisté a policistka se pod tlakem médií a hlavně nadřízených půl roku zabývají způsobem, jakým Iveta odešla. Můj vyslýchající už z toho tekl. Třicet, vazba, bouchačku u pasu, věděl jsem o něm, že když neřeší smutnou taškařici okolo Džambulky, zabývá se na Praze 4 a 10 extremismem, no prostě asi by radši chytal grázly, ale co má dělat.

Když vražda, tak vražda, ale nasranej jsem byl. Vzpomněl jsem si, jak mi čtenář z Brna krátce po té smutné události mailem sdělil, že na mě podává trestní oznámení, a já se jen pousmál. To dopoledne jsem si kvůli výslechu musel vzít opušťák, a to kvůli tomuhle? I spustil jsem.

„Tak podívejte, my koukáme doma rádi na Vraždy v Midsomeru. Poručík Barnaby vždy u podezřelého řeší motiv a alibi. Motiv jsem neměl, Iveta byla kamarádka, čtyři roky mě živila a několik posledních měsíců jsme měli nasmlouvaný blog, který jsme platili. A co se alibi týče, byl jsem v okamžiku její smrti v redakci, mám na to deset svědků. Takže bychom zaprotokolovali, že jsem do ní asi nedrcnul, a zase bychom se oba vrátili k jiné práci?“

Zvedl oči, pousmál se a řekl: „Tak jo.“

Podepsal jsem a účastně se na odchodu přes rameno podíval na Macurovo štokrle.

Můj pohled říkal vše – Tak zase příště, pane nadporučíku…