Pravidelní čtenáři mého pochybného díla vědí, že mám zpravodajství Primy rád asi tak jako vařenou brokolici obalenou ve sparťanské vlajce, a ti, co mě čtou roky (maminka, manželka), dobře vědí, že to s Novou nemá co dělat.

I přes to všechno jsem do Romana Šebrleho kopal hrozně nerad a hlavní důvod je hodně smutný – Šebrle je totiž oběť, respektive jsem ho za ni dlouho považoval. O vedení zpravodajství zmíněné televize jsem napsal hodně jedu, i tak jsem rozhodnutí pustit ho do živého vysílání považoval za čistý zločin, který nemá obdoby ve světovém televizním kontextu, a je přitom úplně fuk, že jsem sám tlustá šišlající zrůda bez talentu a měl bych držet hubu. Vysvětlím.

Roman Šebrle totiž živě vysílat nemůže a není na tom nic špatného. Naučit se dá vše a proti gustu diváka žádný dišputát. Pokud má monstrum jako já milion diváků, tak vysílá přesně do chvíle, než přestane bavit. Ale vysílá.

Než jsem dostal šanci to vůbec u diváka zkusit, prošel jsem 4 kola kamerových zkoušek, kde by Romana nepustili ani do prvního, nesplňuje totiž jediný předpoklad, který musí, chce-li být v širokém okruhu kandidátů, splňovat absolutně každý. Už vám to došlo?

Roman Šebrle na to nemá nervy.

Stejně jako 98 procent populace. Bylo mi trapně, koho ze špičky, co moderuje předtáčené pořady na Nově, zařízli hned u dveří, a já – blekota jsem šel dál. Proč jim nedali alespoň šanci?

Když jsem o půl roku později stál s povoleným svěračem a s právě během pár minut (nekecám) narychlo zšedivělými vlasy ve studiu, kde přímo ve vysílání zkolabovala prakticky veškerá technika a v souběhu s ní fatálně i lidský faktor, a měl vteřinu ke smrti, abych to díky tréninku a posunutému prahu nervového zhroucení nakonec ustál, pochopil jsem, proč tu selekci dělají. Protože tohle prostě není pro každého. Mě by taky do desetibojařského sektoru nepustili už na vrátnici na Julisce.

Na Primě loni začali chápat to, co Nova ví roky a co z jejích zpráv dělá 3× sledovanější, než jsou ty primácké. Že divák musí chtít s moderátorem souložit! Ano, souložit. Proto Ochotská, Smetana, Borhyová, Svoboda, Hrdlička, Suchoň…

Proto Kratochvílová a Šebrle, kterého Jitka Obzinová prosadila i za cenu odchodu geniální a uznávané hlasové lektorky Jany Postlerové, ze které dělá bohyni už to, co za čtyři roky dokázala s Ivanou Gottovou. Musela jít a přišla poslušná Eva Jurinová, která řekla ano spíš proto, že složenky se neptají.

U Šebrleho jako profesionálka řekla Postlerová ne. A měla pravdu. Roman, stejně jako většina lidí, je přirozeně svázán nervy natolik, že to má na jeho projev při i pro profíky stresujícím výkonu devastační účinek. Vím toho o něm od věrných informátorů z Primy mnohem víc, třeba to, že se do tohoto stavu dostával ze začátku už při příchodu do newsroomu.

Není to nic, za co bych se mu smál, naopak si myslím, že tvrdit mu, že to půjde, je zločin. A k tomu „bonus“ v podobě naprosto dokonalé Miss Kratochvílové, která je dle mého aktuálně suverénně nejlepší moderátorkou primáckého zpravodajství, Karla Voříška nevyjímaje. Má asi jako první Miss na něco talent, když jsem o ní napsal, že v nefilmu Bony a klid 2 hrála lépe než Jakub Prachař, myslel jsem to vážně.

Šebrleho mi bylo tak líto, že jsem ho přestal natírat, a když, tak jen v dobrém, protože to není fér. Oni mu prostě neřekli, že nebýt to zrovna on a nebýt specifické situace a nesoudného vedení divize, neměl by v živém vysílání ve zpravodajství absolutně žádnou šanci ani na kabelovce, stejně jako bude mít podle mě problémy v top profesionálním golfu, kde stačí jedna chyba v soustředění během čtyř dnů a je po turnaji. A i kdyby ne, jemu – atletovi a olympionikovi známé tribuny plné diváků nejsou televize. Jsou to dva různé světy a ten druhý pro Romana není.

Pořád jsem čekal, kdy ta tortura skončí. Namísto toho přišlo překvapení. Šebrle coby člověk s neskutečnou vůlí zamakal přes svůj handicap tak, že o něm píšu pochvalný text, což mi někdo říct před půl rokem, vysměju se mu.

Roman Šebrle to prostě zkusil jinak, a i když na to pořád nemá nervy (stejně jako vy, kteří to na rozdíl od něj o sobě možná nevíte), rozhodl se, že to zkusí zlomit, protože tu kritiku nemohl nezaznamenat.

Najednou se snaží působit uvolněně, nemá ruce sevřené křečí, má kontakt s kamerou, působí přirozeněji… Viděl jsem ho teď dokonce zavtipkovat s Karlem Voříškem, hodit nepřipravenou repliku… A vrchol byl, že opravil Voříška, který v rámci závěrečného potlachu zapomněl uvodit větu informací, na kterou následně poutal (překlad: navázat na předchozí informaci/detail, který jsme zapomněli zmínit, častá chyba při improvizaci v živém vysílání), čehož si v reálu divák většinou nevšimne (je nepozorný, když mi na Nově ukazovali, co projde, aniž by kdokoli v obýváku zpozorněl…), dokonce jsem si toho nevšiml ani já (mistr mluvy), ale zato si toho všiml Šebrle!!!!!

Ten Šebrle, který měl v nervu polykat trému, chystat si v duchu další připravenou repliku a modlit se, aby ho Voříšek nezaskočil nečekanou improvizačkou.

Profík z něj nikdy nebude a čeká ho ještě hodně práce (a nervů), ale udělal pokrok, který by podle mě, hajzla z Novy, ale i desítek jeho kompetentních kritiků z branže vlastně technicky udělat neměl.

Dělal jsem si z něj často srandu, že jen díky němu nejsem nejhorším moderátorem živého vysílání v zemi.

Pomalu je čas si přiznat, že už to brzy nebude pravda, stejně jako to, že v prime time bude určitě moderovat mnohem delší dobu než já, a je úplně jedno, že já tam mám 2× tolik diváků, a co se nervů týče, je mi všecko jedno.

Nevěřím hloupému motivačnímu rčení, že kde je vůle, tam je cesta. Opravdu to neplatí všude a už vůbec ne ve světě, do kterého zabloudil Roman Šebrle. Ve světě, kam nepatří, všichni se mu tam smějí a ti zodpovědní kolem něj mu to tají, místo aby mu soudně – když už to musí být – dali další půlrok tréninku s koučem přes hlavu a Postlerovou, která naučí mluvit i dřevo.

Šebrle se vlastně vzepřel nejen kritikům, ale i samotné Primě a celému televiznímu světu. A zlepšil se. Ukázal vůli vrcholového sportovce a našel cestu tam, kde fakt zeje jen propast.

Potkáváme se poslední dobou na pokeru. Jsem tři roky profesionál. On ucho, co dělá hrozné chyby.

Děsí mě, kdy mě poprvé přehraje.

Po tom, jak jsem ho kurevsky podcenil, jsem si jist, že to bude hodně brzy.