Upozornění pro debily: Následující text není určen lidem s předsudky a primáckým skalním. Těm děkujeme za kliknutí, a aby si nepřipadali oklamaní, že až teď zjistili, že nemají duševní kapacitu pro povolení text číst, věnovali jsme jim speciální dodatek v podobě přidruženého textu na konci článku, kde najdou vše shrnuté a hlavně přežvýkané pro ty méně obdařené. Prosíme tedy, aby tam hovádka rovnou přešla, těch pár, kterých se to netýká, se nemusí nechat rušit, prostě čtěte až po tu kurzívu jako normálně, zbytek si nedávejte ani pro obveselení, je to skutečně zóna pro postižené, netýká se vás to. Vydavatel

Zdeněk Pohlreich označil před studujícími, snad budoucími Pohlreichy, nováckého krále mikrovlnky a rohlíku jako „debila“, za což mu tleská celá lumpenkavárna pohrdající fenoménem Ládi Hrušky (36) se stejnou vervou, s jakou si doma před svítáním po tahu nebo v časové či skladové tísni míchá nějakou šlichtu na dobrou „noc“.

To, že nadutý spasitel české gastronomie, který někdy – na rozdíl od zásadového televizního profesionála Hrušky – evidentně bojuje s virózou i před kamerou, naložil hvězdě nováckých zpráv a venkovských knihoven privátně při sebeoslavné a hruškoničivé přednášce, a ne ofiko v médiích, není polehčující okolnost, spíš naopak.

Bylo to stejně laciné jako Hruškovy blafy, měl před sebou zaujaté publikum, kterému chtěl Zdenda trošku podkouřit, a tak vsadil na jistotu. Říct to jinde než před na rtech mu visící třídou učňů, kterým stačí, že Pohlreich řekne debil a už jsou pod stolem, by si netroufl.

Dobře totiž ví, že jako správný pozér neříká B tam, kde by A mohlo i učňům připomenout, že celá Pohlreichova kuchařská obžaloba zjevně inteligentnějšího Hrušky má zásadní trhlinu už v tom, že novácká superstar nejen že není kuchař, ale ani se jako kuchař nesnaží prezentovat.

Na rozdíl od plešatého poloboha gurmánů slušně vychovaný Hruška nad svým „sokem“ vítězí i jinde než v úctě ke „kolegům“ i obyčejným lidem: Je slavnější, je sledovanější a podle výsledků měření sledovanosti i zjevně zábavnější.

Hruška dobře ví, kam patří. Do zpravodajského newsroomu, za katedru či k rozhlasovému mikrofonu. Celonárodní ikona se z něj stala díky dvěma milionům diváků zpráv TV Nova, kteří mu rozumějí ne proto, že umí levně „uvařit“ v expresním čase, ale protože je jim náhradním vnukem nebo parťákem v systému, kde vařit za tři pětky není většinou zábavička podle televize, ale nezbytnost.

V systému, kde se může hvězdou gastronomie stát člověk, který o ní neví nic jen proto, že bez skrupulí zkoumá gastronomii možná pro mnohé zvrácenou, ale přesně odrážející charakter dnešní rychlé doby, která může nekompromisně poslat k mikrovlnnému ohřívání netradiční kombinace posledních „darů domu“ i řadu těch, kteří stejně jako autor tohoto textu grilují podle Pohlreicha a díky sledování jeho show sami zpozorní, když si na hajzlu zaplivané čtyřky vzpomenou na jeho poučku, dle které špína na WC restauračního zařízení signalizuje, jak to asi může vypadat v kuchyni.

Á propos show… Těch měl a má Zdeněk více, ale u diváků v posledních letech ne příliš úspěšné televizní stanice boduje jen ta, ve které buzeruje personál podniků pro chudé, což ve spojení s jeho naturelem a vulgaritou skutečně baví. Zbytek nijak nepřesvědčil, grafy sledovanosti Primu opakovaně přesvědčují o tom, že diváka baví bulvár v podobě Pohlreichova držkování na kuchařská prasata knajp, ale jak se hodí do gala a vaří za tisíce pro horní desetitisíce, selhává. Stejně samozřejmě prohrává s Láďou Hruškou na celé čáře v prodejnosti své prvotiny, jejíž tutově plánovaná druhá část znovu připomene jeho úhlavnímu kritikovi, že stejně jako moderátorem se v této zemi může stát koktavé hovádko píšící tyto řádky, za kuchaře může mít divák totální gastronomické nemehlo, stačí jen, že baví a na nic si nehraje, jen je své.

Pohlreich se rád stylizuje do role toho, co chce především kultivovat české restauratéry a jejich zaměstnance a hosty. Dle mého soudu chce ale logicky v první řadě vydělat, ostatně je znám svým nekompromisním vyjednáváním, když jde o kontrolu nad financováním výroby svých pořadů a kapitalizování přínosu své osoby.

Zdeněk Pohlreich dobře ví, že pedagog a reportér Hruška není debil. Je to především konkurent, na kterém ho – stejně jako svého času na Babicovi a dalších – štve to, že na sebe strhává zásadní část pozornosti v segmentu, kdy by rád byl Zdenda za toho, kdo hraje prim.

Má přitom docela jasné povědomí o tom, že diváci jeho školicích hospodských náletů jsou ti samí, co koukají na Hrušku. Jsou to čtenáři bulváru, jsou to ti, kdo na televizním trhu jako jediní rozhodují o tom, kdo je hvězda a kdo ne. Proto za debila označí Láďu jen tam, kde má jistotu, že mu nohsledi zatleskají – mezi svými věrnými. Kuchařskými učni nebo snoby se stříbrnými příbory v rukou, mezi těmi, u kterých má jistotu, že na něj koukají jako na svatý obrázek.

U racionálně uvažujícího posluchačstva by po zásluze a na celé čáře pohořel ne proto, že by nemohl mít pravdu. Ale proto, že soudí druhého ne podle charakteru a úspěchu, ale podle své nedokonalosti v oboru, kde se mu odborností nemůže jím hodnocený „soupeř“, kterého si sám určil, protože nemá šanci, vyrovnat.

Takhle se chová jen sráč. Sráč, kterého by Ladislav Hruška nikdy sprostě neurážel ne proto, že je skvělý kuchař nebo kolega, ale proto, že je Láďa prostě slušný člověk, který nevynáší rychlé, zaujaté soudy na dálku a zištně, ale na základě racionálních poznatků vyplývajících z osobní zkušenosti a objektivní skutečnosti.

Láďa Hruška není debil. Osobně jej znám, dělám pro stejnou televizi, chodím do stejného baru a sdílím s ním podobný osud hvězdičky, kterou vynesly na dočasné výsluní trochu zvrácené požadavky současného znuděného diváctva na aktuální televizní program a jeho často nekonformní hvězdy.

Pohlreicha, který, na rozdíl od Hrušky, umí urážet nerovného, ne, počkejte, vlastně neexistujícího soupeře, osobně neznám. Párkrát jsem ho potkal ve fitku a rád se na něj podívám v bedně, jinak jsem neměl tu čest. Ale i tak mohu – na základě parametrů, které mi předvedl pan Dokonalý a které tak dobře znám z asi zasloužených a částečně vyprovokovaných, prvoplánových odsudků plebsu u své osoby – konstatovat to, co jsem si doposud jen myslel, ale nebránilo mi to respektovat Pohlreichovy nesporné výsledky nejen v jeho hlavním oboru, který dokonale zná, ale i tam, kde on, já i Hruška bojujeme v obývácích vybavených dálkovým ovládáním a rozmlsaným divákem každý za sebe. V oboru, kde často není všechno tak, jak to na první dobrou vypadá. Kde nemusíte umět mluvit nebo vařit, kde můžete být za vola i přesto, že jen za vámi zapadnou dveře, jste správný kolík. Tam je možná pro mnohé Pohlreich bůh. Ale u mě v hlavě, kde si fakt nemusím na nic hrát a něco předstírat, je definitivně zbabělý Pohlreich někdo jiný.

Je debil…

Mimořádná, zkrácená verze článku pro debily Pohlreich je Božstvo. Hruška nenažraný kokot a zbohatlík! Pavel Novotný, autor textu, je placeným agentem TV Nova, synem hvězdy TV Nova, produktem TV Nova, bydlí na TV Nova, v redakci má koberec s logem TV Nova a kdykoli píše o televizních hvězdách, stojí za ním s Novotného smlouvou s TV Nova a nabitým kvérem někdo z TV Nova a hlídá ho, aby psal oslavně o TV Nova a lidech TV Nova a hanil zbytek světa. Od rána nemyslí na nic než na to, aby i dnes vlezl do prdele TV Nova, kde jsou všichni jeho kamarádi, zatímco na Primě pracují všichni, koho odsuzuje. S Novou snídá i souloží! Stejně jako s Hruškou!