„Můj bratr může být bez starosti. Kmen Apačů je zachráněn a v bezpečí,“ říká Old Shatterhand a zvedá hlavu smrtelně zraněnému náčelníkovi, aby mohl ještě jednou vidět svůj lid.

„Tak Vinnetou svůj úkol splnil,“ odpovídá mu náčelník Apačů a umírá.

Tuto scénu jsem viděl za svůj život stokrát. Vždy se mi po tváři koulely slzy. Dnes už dávno nejsem malým klukem a za gumičkou ve vlasech nemám brko z kohouta, přesto mi znovu běží mráz po zádech.

Koukám na umírajícího náčelníka Apačů a vidím, že odešel jeden symbol a uzavřela se jedna epocha.

Dnes už kluci venku za barákem nelosují, kdo bude mít tu čest být indián a kdo si vylosuje potupnou roli bledé tváře.

Z pouťových střelnic zmizely fotky Vinnetoua, Ribanny nebo Sama Hawkense. Kluci už nemusí mít doma za skříní schovaný luk a šípy.

Doba se změnila, děti mají jiné zájmy a hodnoty. Ty, které sděloval přes Vinnetoua jeho tvůrce Karel May, jsou dnes často k smíchu.

Odvaha v boji, osobní statečnost, zodpovědnost za svůj lid, pravé přátelství… To jsou hodnoty, které máme všichni někde hluboko v sobě. Jenže uspěchané a tvrdé 21. století si žádá, abychom je skryli a schovali za individualismus, konzum a sobectví.

Pierre Brice to cítil. Od natočení filmu Poslední výstřel uplynulo 50 let. Za tu dobu se svět změnil. Bylo by dobré, aby odkaz Vinnetoua doutnal jako malá jiskra někde hluboko v naší duši dalších 50 let.