Není to otrava, cestovat jediná ženská s tolika chlapy?

Ne, jsme jako rodina, samozřejmě že někdy, když se nepohodneme, tak je pak maličko vypjatá atmosféra, ale za ta léta jsme už opravdu jako rodina.

**Moc ti to sluší, děláš si make-up sama, nebo s sebou vozíš maskérku? **

Nevozím, všechno je to moje práce. I během koncertů. Někdy mi to trvá déle než klukům, ale jsou zvyklí. (smích)

Vidím, že léčíš hlasivky českým pivem, co kromě něj máš na Česku ještě ráda?

Všechno! Bude to znít divně, ale opravdu všechno! Architekturu, kulturu… Praha svou architekturou hodně zapadá do naší gospelové image, takže možná i proto.

V Praze jste byli opravdu mockrát, máš nějakou zajímavou historku?

Jednou jsem tu měla maminku a měly jsme se sejít. Ztratila jsem tehdy telefon, takže jsme se domluvily, že se potkáme na Karlově mostě. Bylo hrozné horko a byla tam spousta lidí, ale mělo to jistý nádech romantiky.

Kde koncertuješ nejraději?

Vždycky je to o lidech a o tom, jak naši muziku vnímají a jak na ni reagují. To je to, co od nich jako umělci žádáme, zpětnou vazbu, emoce, nějakou reakci. Pokud tam způsobně sedí a tleskají, je to fajn, ale když naši hudbu opravdu procítí, to je samozřejmě to, co chceme vidět.

Kdybys nebyla muzikantkou, čím bys byla?

Pravděpodobně animátorkou. Hrozně obdivuji Jana Švankmajera například. Jeho surrealistický svět loutek je něco, co mě opravdu fascinuje. Hodně se tímto odvětvím zabývám, dá to práci a hodně se učím, ale je to fascinující. Takže ano, asi bych dělala tohle. Umělecká duše se ve mně stejně nezapře. (smích)