Ty největší příběhy píše sám život. Druhá světová válka napsala takových tisíce. Jen většina z nich vůbec nepatřila mezi ty šťastné. Své životní drama si mezi lety 1939–1945 prožil i Polák židovského původu Wladyslaw Szpilman. Do propuknutí války žil společně se svými třemi sourozenci a rodiči ve Varšavě a živil se jako hudebník. Po nástupu nacistů však jeho život nabral jiný směr a namísto kariéry talentovaného umělce začal bojovat o holé přežití. O svých zážitcích napsal v roce 1946 autobiografii Smrt města, později uváděnou pod titulem Pianista. Podle ní natočil Roman Polanski v roce 2002 stejnojmen­ný film.

Celý příběh leží především na bedrech hlavního protagonisty a právě při jeho výběru měl režisér Roman Polanski šťastnou ruku. Rozhodl se pro tehdy osmadvacetiletého Adriena Brodyho, který zde podal oslňující výkon, po právu podarovaný soškou Oscara. V roce 2003 se tak Brody stal nejmladším oceněným mužským hercem. Toto prvenství mu dosud nikdo nestačil vzít. Jednalo se přitom o Brodyho úplně první (a zároveň poslední) nominaci a dokázal porazit i ostřílené matadory v čele s Jackem Nicholsonem nebo Michaelem Cainem. Jeho pojetí polského pianisty si zkrátka naprosto získalo srdce akademie i veřejnosti.

Muž ve filmu ztratí své příbuzné a dostane se do situace, kdy je absolutně odkázán na pomoc druhých a mnohdy i pouhé štěstí, jak může názorně ukázat například jedna z posledních scén, když se Wladyslaw setká s německým důstojníkem. Žije v úkrytu, odtržený od okolního světa a coby tvořivý člověk taky trpí nemožností hrát, což si vynahrazuje dojemnou imaginární hrou na piano. Brody se pro psychicky náročnou roli nebál nemilosrdné přípravy, a aby se co nejlépe vcítil do postavy opuštěného muzikanta žijícího v permanentním strachu, zbavil se nejenom svého bytu a auta, ale i své tehdejší přítelkyně.

Oscarem byl oceněn také Polanski a scenárista Ronald Harwood. Od té doby byly natočeny další snímky s tematikou druhé světové války a spousta jich natočena jistě ještě bude. Pianista je ale jeden z těch, které se vám do paměti vryjí nejvíc. Je to přesně ten typ filmu, po jehož projekci budete citově zcela rozebraní a jenom mlčky zůstanete zírat do obrazovky. Naléhavosti Pianisty na emoce diváka o to více přispívá fakt, že se všechno skutečně stalo.

Rozhodně si tuhle podívanou nenechte dnes ujít.