Leně Pierce bylo 14 let, když se stala matkou. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by se měla dítěte zbavit. Starala se o něj s láskou. Jenže po půl roce jí byla dcera Eva May odebrána soudem. Verdikt zněl: Příliš mladá na to, aby se stala matkou. Dcera jí byla odebrána a nabídnuta k adopci. Nezbylo jí nic jiného než se s tím naučit žít.

Byla nešťastná a smutná. Na svoji malou dcerušku myslela od rána do večera a dlouho se s tím nemohla smířit. Aby zaplnila prázdné místo po svojí odebrané dceři, až byla plnoletá, dvakrát se vdala a porodila 7 dětí. Na Evu May ale myslela každý den. Toužila se s ní setkat a zjistit, jestli je v pořádku. Jenže k tomu neměla dlouhou dobu příležitost.

Z Evy se stala Betty, a když její adoptivní rodiče zemřeli. Tak se pustila do hledání svojí biologické rodiny, protože jako každé adoptované dítě byla zvědavá, jací jsou, a chtěla je poznat. Jenže svoji matku také nemohla dlouhou dobu vypátrat.

Až po teprve 50 letech zjistila, jak se její biologická matka vlastně jmenuje. Od jedné vzdálené příbuzné se pak dozvěděla svoje pravé jméno a místo narození. A pak už se jí pátralo mnohem lépe a vše mělo rychlejší spád. Eva našla dceru Leny, přes kterou se zkontaktovala se svojí matkou, kterou celý život tak urputně hledala.

„Celý život jsem myslela na to, jak vypadá a jak se má,“ řekla dojatá Lena. „Nedoufala jsem, že ji ještě někdy uvidím,“ dodala. Když se pak dozvěděla, že žije, a slyšela ji v telefonu, byla šťastná a dojatá. Když se loni setkaly, bylo to opravdu dojemné. Pořád se objímaly a brečely. Přece jen to byla matka s dcerou a nemohly spolu být celý život. Hned pak strávily celý den spolu a se svými rodinami a už se snad nikdy neopustí.