Takhle nějak to prostě dopadá, když se Jan Hřebejk rozhodne natočit něco trochu jiného, než natáčel doposud. Rozhodl se, že natočí komedii, která nebude stát na typických hláškách „Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu?“, co bychom citovali i po letech. V Medvídkovi není ani jedna taková hláška. Vlastně v Medvídkovi není vůbec nic a jakmile skončí, těžko si budete vzpomínat, o čem ten film vůbec byl!

A o čem tedy je? Je o partě čtyřicátníků, kteří zažívají naprosto všední věci, které zažívají pravděpodobně všichni čtyřicátníci – mají problémy v práci, mají problémy v manželství a se svými vztahy. Takže sledujeme film o docela obyčejných lidech, kteří dělají docela obyčejné věci. Proč ho tedy sledujeme? Těžko říct…

Jistě, filmy o podobných tématech vytváří i Woody Allen, ale co si budeme povídat, scenárista Petr Jarchovský prostě žádný Woody Allen není. Ten alespoň dokáže vytvořit zajímavé, nevšední situace plné chytrých myšlenek a dialogového humoru. Petr Jarchovský vložil obstojným hercům do úst jen velmi fádní dialogy, které vlastně nikam nevedou a nic zajímavého se z nich nedozvíte. A to se například Aňa Geislerová herecky vážně snaží. Škoda jen, že je ve filmu nejméně, na rozdíl od toporného Jirky Macháčka, kterému jdou komediální polohy, ale jakmile má dělat něco jako vážnou tvář, moc to k němu nesedí.

Než se nadějete, Medvídek končí. Nepobavil, nedojal, nic jste si od něj nepřinesli. Vlastně jako by ani neexistoval. Tak možná bude lepší, když budeme dělat, že vůbec neexistuje, ne?