Možná to nevíte, ale Wikipedia je plná strašidel. Po zadání těch správných hesel se ve spleti více než čtyř miliónů článků před vámi objeví opravdu hrůzyplná fakta. Na některé z nejděsivějších příběhů, neuvěřitelných událostí a podivných lidí i bytostí se blíže díváme v našem seriálu. V čase doznívajícího obžerství to bude příběh muže, který měl pořád hlad.

Zase jste letos lehkomyslně podlehli vánočnímu obžerství a talířům plným chlebíčků, cukroví a jiných pochutin? Nic si z toho nedělejte. Pro vaše těžké svědomí máme útěchu. Vedle muže Tarrare totiž i ten největší jedlík z vás vypadá jako žabař. Tenhle Francouz měl asi největší hlad na světě a dokázal spořádat prakticky všechno. A co bylo na něm nejpodivnějšího – přes svou neuvěřitelnou chuť si stále udržoval štíhlou linii.

Narodil se asi roku 1772 poblíž francouzského Lyonu. Neobvyklou chuť k jídlu začal projevovat už jako teenager, kdy dokázal v jednom dni pozřít maso o stejné váze jako on. Tarrare sám byl přitom štíhlý muž a v sedmnácti letech kupříkladu vážil pouhých čtyřicet pět kilogramů. Svědci ho popisovali jako člověka s mimořádně hebkými plavými vlasy a širokými ústy. Na dotek měl velmi horkou pokožku a potil se tak moc, že zápach z něho byl prý cítit až na dvacet kroků. Po psychické stránce nevykazoval žádné odchylky, které by poukazovaly na duševní nemoc. Ostatním se pouze někdy zdál příliš apatický a bez životního elánu.

Z domu ho vyhostili už jako dospívajícího chlapce, protože jeho rodiče ho nebyli schopni uživit. Přidal se ke kočovné společnosti a pořádal show, během níž pojídal kameny, živá zvířata nebo košíky plné ovoce. Později se přesunul do Paříže, kde působil jako pouliční umělec. Během války první koalice se přidal k revolucionářům. Odchodem na bitevní pole mu ale začala těžká životní etapa. Vojenský proviant mohl jen těžko ukojit jeho nesnesitelný hlad. Tarrare se proto zkoušel živit, jak se jen dalo, a nepohrdl všemožnými zbytky, které v zákopech našel. Nejednalo se vždy jenom o jídlo…

Naprosto vyčerpaného ho poté převezli do nemocnice, kde na něm lékaři zkoušeli různé testy. Tarrare před jejich očima dokázal sníst hostinu pro patnáct lidí a neštítil se ani živých zvířat, včetně koček, štěňátek nebo hadů. Problém mu dokonce nedělalo ani sníst živého úhoře, aniž by ho vůbec rozžvýkal. Jeho neobvyklou schopnost se rozhodla využít právě armáda a Tarrare jí měl sloužit jako jakási „živá úschovna dokumentů“. Potřebné listiny jednoduše snědl a znovu je vydal způsobem, který si všichni jistě snadno domyslíme… Hned první mise se však nevydařila a on byl zadržen nepřátelským vojskem, které ho fyzicky a psychicky mučilo.

Po hrozivé zkušenosti v zajetí se rozhodl podrobit léčivé kúře. Doktoři na něm zkoušeli všechno možné, od opia přes tabákové pilulky až po vinný ocet. Nic však nepomohlo a Tarrare sabotoval nařízený dietní režim. Tajně se vytrácel a kradl jídlo všude z okolí. Při svých honech nepohrdl odpadky, krví ostatních pacientů nebo mrtvolami z márnice! Tak neukojitelný byl jeho hlad. Když se z nemocnice ztratilo batole, vina padla právě na Tarrara a to byla pro zdravotnický personál poslední kapka. Muže z ústavu vyhodili a další čtyři roky o něm nikdo neslyšel.

Znovu se na veřejnosti objevil až v roce 1798 ve Versailles. V té době už ale trpěl rozsáhlou tuberkulózou. Na konci života ho ještě postihly úmorné průjmy. Zemřel ve dvaceti šesti letech. Pitvu se odvážil provést pouze jeden lékař. Ten zjistil, že hltan Tarrara byl značně rozšířený a vředy pokrytý žaludek zabíral skoro celou šíři břišní dutiny. Dnešní medicína se domnívá, že Francouz trpěl na zvýšenou činnost štítné žlázy, nebo měl poškozenou amygdalu.