Na první pohled to vypadalo, že etnický konflikt mezi Hutuy a Tutsii začal zničehonic, a to úderem 6. dubna roku 1994. Spory ve Rwandě se ale hrotily už dlouho předtím a mohla za to hlavně zemědělská půda a rozdělení obyvatel.

„Tutsijská vrchnost“ v očích těch druhých měla půdu pro sebe, ač ji vlastně živili zemědělci, rolníci a pastevci z řad Hutuů a jelikož Hutuů bylo ve Rwandě daleko více, cítili také právo na svou zemi a půdu. Bublání pod kotlem vyvřelo dne 6. dubna 1994, kdy bylo sestřeleno letadlo s tehdejším prezidentem Rwandy, který patřil k etniku Hutu.

Během noci začalo něco, co dnes s odstupem hodnotíme jako jednu z největších genocid, během tří měsíců bylo totiž vyvražděno ve Rwandě skoro milion lidí. Tutsiům byly sekány končetiny a hlavy, mačetou zemřel i ten Hutu, který neprojevoval dostatek krvelačného nadšení nebo se snad nedejbože zastal někoho z kmene Tutsi. Na 2,5 milionu lidí uprchlo do vedlejších států, konflikt měl opravdu nevídané rozměry.

Nezabíjeli totiž jen vojáci, ale sousedé se vraždili navzájem, docházelo dokonce k rodinnému násilí, kde byla etnika Tutsi a Hutu pod jednou střechou. Kdo se ptá, kde v té době byl bílý muž a kde byla OSN, tomu se odpovědi těžko dostane. Běloši utekli ze země okamžitě, OSN se do konfliktu vložila s nohama na stole a pozorovatelskou misí. Opravdové posily přijely až po 100 dnech, až když bylo po všem a vědělo se, že ve Rwandě zemřela během genocidy jedna pětina obyvatel státu.

Dvacet let po masakru je zde Rwanda, jak byste ji nečekali. Na ulici ještě stále potkáte lidi s jizvami od mačet nebo bez rukou, ale je obdivuhodné, jak se země rychle sebrala na nohy. Nově nastolený mír mezi Tutsii a Hutuy pořád ještě drží a bílá část světa, která 6. dubna 1994 zavřela oči, aby nemusela nic řešit, se, jak je jejím zvykem, omluvila po hollywoodsku. Budiž ale ke cti, že Hotel Rwanda patří k tomu nejlepšímu, co kinematografie nabízí. A pocit hrůzy nejen z filmu, ale i z vědomí, co se tehdy dělo, bude nekonečný.