Bohulibý projekt „Piana na ulici“ loni asi nejvíc proslavil dopravní policista s perfektně odehranou písní River Flows In You a bezdomovec Jiří Hradil, který, ač namol opilý, dovedně vystřihl pasáž Vltavu ze Smetanovy symfonie Má vlast. To byla obojí Praha. Nicméně když jsem loňský poslední den roku jela vlakem na sever Čech, netušila jsem, co na svůj samotný závěr uplynulý rok připraví mně.

Na Silvestra všude vládne většinou od brzkého odpoledne poměrně bujná nálada, ale na vlakovém nádraží v Pardubicích tomu bylo jinak. Čekala jsem na svůj přípoj do Semil a říkala jsem si, že hodina, kterou mám strávit v zimě bez jakéhokoliv otevřeného stánku s čímkoliv, bude docela krušná.

Kromě občas se mihnoucího osamoceného cestujícího, který na poslední chvíli spěchal tu za blízkými domů, tu na velkou ožíračku s kamarády, nebylo kolem pomalu nikoho jiného ani vidět. Když tu se náhle do vyřvávání tlampačů o tom, který vlak přijede na jakou kolej a kam všude se mají lidé nahrnout a vyhrnout, ozvala mohutná hudební melodie, která všechno rozrazila. Říkala jsem si, jak někdo chytrý určitě pustil nám, osamělým silvestrovským čekatelům, něco pěkného z rádia, ale omyl. Byla to živá rusovlasá dívka, která zasedla k pianu a liduprázdnou halou začala hrát Fallin´ Slowly z filmu Once, později pak My Heart Will Go On od Céline Dion z filmu Titanic. A jak se nenápadně objevila, tak taky zmizela.

„Rád bych našel způsob, jak motivovat a inspirovat lidi k prožívání radosti,“ osvětlil svůj nápad pražský kavárník Ondřej Kobza, který stojí za celou věcí. A zde je video s tím, jak se mu podařilo prorazit s tímto úmyslem v Pardubicích. Za sebe musím říct, že tady to opravdu vyšlo.