Taky se rádi bojíte a milujete ten mrazivý prstíček, co vám přejíždí po páteři, když sedíte sami doma ve tmě a koukáte na horor? A co kdybychom vám řekli, že spousta filmů je založena na skutečných místech, která se vyskytují na naší planetě? Kolikrát ani nemusíte jezdit daleko, pořádnou porci hrůzy vám naženou i místa, kam by i kamenem dohodil, stačí si jen udělat výlet třeba do Jihlavy. Už minule jsme vám přinesli pár tipů na hodně strašidelné výlety, na něž by se vydali jen odvážlivci, ale záhadných míst je daleko více.

01. Ostrov panenek na kanále La Xichimilco v jižním Mexiku

Legenda praví, že se před dávnými lety v aztéckých mokřinách poblíž kanálu La Xichimilco utopila jedna malá holčička. Nedaleko bydlel v chatrči jistý muž jménem Julian Santana Barrera a ten našel ve vodě dosti zohavenou a ohnilou panenku, která nejspíš patřila té malé holčičce. Za několik dní našel další a Barrera začal věřit, že panenky posílá sama holčička a mají ochraňovat kanál od zlých duchů. Od té doby začal Barrera sbírat vyhozené a staré panenky, doslova tisíce, které věšel na stromy v okolí své chatrče a měly dělat společnici pro utopenou dívku. Některé záměrně zohavil, aby vypadaly jako mrtvolky dětí.

Proč je ostrůvek tak strašidelný?

Nejděsivější na tomhle příběhu je, že Barrera se nakonec v roce 2001 utopil. A to ve stejných mokřinách, kde zemřela ta malá holka, jejíž panenku vyplavily vody. Ostrov panenek čili Isla de las Muñecas existuje dodnes a místní věří, že Barreru do močálu odtáhly právě duše všech těch tisíců zohavených panenek. Takže Chucky existuje!

02. Japonské plovoucí město duchů Gunkanjima

Ve skutečnosti se toto místo jmenuje Hashima, ale dostalo přezdívku Bitevní loď (Gunkanjima), protože silueta ostrova z moře připomíná právě tohle. Do roku 1974 se zde těžilo uhlí, vlastně ostrov byl postaven právě kvůli tomu, ale během II. světové války sloužila Hashima jako tábor nucených prací pro zajaté Korejce. A mnoho z nich zde zemřelo velmi krutou smrtí. Počasí je zde tak drsné, že je ostrov přístupný jen 160 dní v roce a kdo na něj chce vkročit, musel ještě do roku 2009 podepsat vládní revers, že nebude nikoho žalovat.

Proč se mu lidé vyhýbají?

Vypadá jako nějaké místo z apokalyptické budoucnosti a dokonce jsou záběry ostrova používány do dokumentárních filmů o tom, jak to tu bude vypadat po světové katastrofě. Kdo na ostrov vejde, buď nepřežije, nebo bude proklet. Chrání ho utýraní duchové zajatých Korejců, kteří na nevítané návštěvníky sesílají zlo.

03. Pekelná nemocnice Hellingly

Má slovo peklo (hell) přímo ve svém názvu. A vlastně to není nemocnice, ale blázinec. Najdete ji v anglickém jižním Sussexu a funkční byla až do roku 1994, jenže když se podíváte na fotky, vypadá to, že lidé z ní utekli skoro před sto lety. Doživotně tu drželi ty největší šílence a mentálně narušené lidi, kterým podle pověstí velel sám vládce pekel.

Byli lidé v Hellingly opravdu posedlí ďáblem?

Podle místních, kteří žijí ve stejnojmenné vesnici, ano. Důkazy o jeho existenci najdete na každém kousku této obrovské ruiny, šílenci tu zanechávali podivné vzkazy, které jsou na zdích namalované dodnes, několik sester záhadně zemřelo a nemocniční personál kolikrát musel přetírat cely, na něž chovanci malovali pentagramy a podobné špásy. Že je Hellingly opravdu pekelné místo, dokazují i dokumentační fotky, které vypadají jako z hororu. Ne nadarmo se fotkami inspirují mexičtí a španělští filmaři, kteří natáčejí ty nejlepší duchařské thrillery. Do blázince nikdo z vesničanů nevstoupí. Jen další šílenci, co mají pro strach uděláno.

04. Tajemná Hora křížů v Litvě

Byl by to litevský kopeček jako každý jiný. Nachází se 11 kilometrů od města Šiauliai, ale stal se symbolem odporu proti sovětskému útlaku. Někdo v první polovině 19. století na pahorku vztyčil první dřevěný kříž jako památku na padlé z listopadového povstání a brzy se stavění křížů stalo místním zvykem. Kříže dřevěné, kovové i plastové tam začali stavět lidé jako památku na vše, čím Litva kdy prošla. Nakonec dostal pahorek jméno Kryžių kalnas čili Hora křížů.

Zradila sovětské buldozery neznámá energie?

Křížů je tam na desítky tisíc, nikdo to ještě nespočítal přesně. Lidé je stavěli hlavně jako vzdor sovětské okupaci a Rusa to tak namíchlo, že tam přijel s buldozery, aby pahorek srovnal se zemí. Poprvé to zkusili v roce 1961, ale do dvou let tam stály kříže nové. Pak se Rus vrátil znovu, aby vyvrátil kořeny tohoto odporu, ovšem ani podruhé se nepovedlo pahorek zničit a sovětské buldozery záhadně přestávaly na místě fungovat. Nakonec musel přijet papež Jan Pavel II., aby místu požehnal a věnoval mu dřevěnou sochu Krista. Dnes je to poutní místo, kam jezdí lidé omdlévat. Doopravdy. Proud energie, vytvořený vlastně lidskou rukou, je tak mocný, že se lidem na pahorku dělá mdlo. Těly návštěvníků procházejí vibrace a cítí tlak v těle, někteří nápor nevydrží a sesunou se rovnou k zemi. Údajně se na pahorku nedá dlouho vydržet, síla tryskající energie je až příliš vydatná.

05. Strašidelné podzemí jihlavských katakomb

Jihlavské podzemí nepatří mezi naše největší. Tím je znojemské, ovšem jihlavské katakomby se i přesto mohou chlubit asi pětadvacetiki­lometrovou délkou a něčím navíc, co ve Znojmě podle očitých svědků rozhodně není. Ale o tom později. Zajímavé je už to, že se dodnes vlastně neví, proč katakomby vznikly. Horníci je ve středověku začali hloubit jako sklepy, ale nikdy se nepovedl prokázat jejich prvotní účel. Nakonec se z nich staly středověké skladovací prostory a za války sloužily jako úkryty pro gestapo.

Kdo děsí návštěvníky podzemí?

Katakomby prošly turistickým boomem díky reportáži naší soukromé televize, kdy v nich před lety přenocoval novinář Stanislav Motl a povedlo se mu natočit ducha nejspíš nacistického vojáka. Záhadologové měli pohotovost a do katakomb instalovali různou techniku s termovizí, měřiče teplot a citlivé mikrofony. Výsledkem je, že se paranormální projevy jakési ektoplazmy povedlo vědecky prokázat, teplota místa u výklenku, kde se duch zjevuje, samovolně kolísá a mikrofony zachytily podivné zvuky. Existují stovky očitých svědectví návštěvníků podzemí, kteří viděli procházející stín postavy, někteří dokonce člověka v mnišské kápi, a slyšeli tajemné kroky a klepání. Ať tomu věříte nebo ne, Jihlavské podzemí má tak strašidelnou pověst, že by v něm určitě nikdo přespávat nechtěl.

06. Brána do pekla na hradě Houska

To nejlepší na konec. Marně byste hledali v Čechách strašidelnější místo, než je tajemný a řádnou dávkou hrůzy lákající gotický hrad Houska, který najdete asi 50 kilometrů za Prahou v obci Blatce. Husté kokořínské lesy zaručovaly neprostupnost a asi proto si tohle místo vybral král Přemysl Otakar II. pro zbudování svého dalšího panovnického sídla. A to na místě již údajně jednou zbořené stavby ze 6. století. Historie hradu byla divoká. Padal do vlastnictví hned několika pánů, až se nakonec za doby první republiky stal soukromým majetkem továrníka, poté z něj byl archiv Státní knihovny, měl sloužit jako sanatorium pro zaměstnance chemičky a nakonec jej po revoluci vrátili potomkům jednoho ze šlechtických majitelů, kteří nechali hrad opravit a povolili vstup veřejnosti.

Buď na Housce noc přežijete, nebo zešílíte!

Za bílého dne je to opravdu líbivé majestátní místo hemžící se stovkami návštěvníků, ale přes noc se mění v pekelnou zkoušku odvahy. Hrad je zbudován na skalní průrvě, kudy vede údajně cesta přímo do pekla. Už to samo nabízí otázku, proč Otakar vlastně na skále hrad stavěl. Houska totiž stojí na nesmyslném místě, obchodní cesta byla daleko, voda byla daleko a v okolí není podle nálezů nic, co by měl hrad vlastně bránit. Tedy sama jeho existence je první záhadou. Historici navíc nerozumějí jeho architektuře, je stavěn tak, aby chránil něco uvnitř a nikoliv aby se bránil nájezdům zvenčí. Nad pekelnou průrvou stojí hradní kaple a pod ní je dle pověstí labyrint podivných chodeb, kde se mají ukrývat kosti nelidských ostatků. Během nájezdů zdivočelých Švédů, kteří v Čechách loupili a plenili během třicetileté války, tu měl místní myslivec posvěcenou kulkou zabít jejich maršálka. Jeho duch dodnes děsí návštěvníky. Ovšem největším lákadlem je postava neznámého černého mnicha bez obličeje, který právě chrání bájný vstup do pekla a brání všem, kdo by se chtěli dostat to podzemních chodeb pod kaplí. Podle pověstí se tam ukrývá nebezpečné zlo a mnich je na stráži, aby nebylo nikdy vypuštěno. Kdo bude chtít na hradě přenocovat, toho čeká noc plná hrůzy s neodbytným kapucínem, který má za úkol vyhánět všechny opovážlivce, co si troufnou zde přečkat do rána. Pověst je tak silná, že se o to lidé pokoušejí co chvíli. Místní kastelán ale vypráví, že lidé se na hradě tak bojí, že někteří z nich spí jen v kruhu kostelních svící, aby odehnali zlo. Někteří noc přežili, ač s nepříjemnými pocity, v pořádku, jiní potvrzují vše, co se o hradu povídá. Někdo je ve tmě sleduje, slyší kroky, zvuky a i ten tajemný mnich byl několikrát spatřen. O noc odvážných se pokoušeli lidé už od dob vzniku pověstí a původní obyvatelé Blatce bývali svědky toho, že nocležník z Housky vyšel druhý den ráno úplně šedivý hrůzou.