Bylo až vtipné sledovat, jak politické elity v noci nevěděly, jaký mají zaujmout postoj k tureckým událostem. Na jedné straně stojí Erdogan. Vůdce diktátorského typu, který se s opozicí rozhodně nemazlí, je proti svobodě tisku a až moc naslouchá islamistům a jejich pohledu na svět.

Erdogan není lidumil, ale je to náš spojenec. Je to demokraticky zvolený prezident země, která je v NATO a usiluje o vstup do EU (a díky vydírání Evropy pomocí uprchlických táborů a zvednutí stavidel se Turecku sen o EU docela přiblížil).

Proti němu povstala část armády. Což není v Turecku neobvyklý jev. Armáda vždy zasáhla, když viděla, že prezident až moc poslouchá islámské duchovní. I nyní se zdálo, že se pokus o změnu režimu vydaří. Armáda obsadila letiště i televizi. Jenže Erdogan se nevzdal. Seděl na hotelu, měl připojení na Skype a přes televizní obrazovku v improvizovaném projevu vzkázal veřejnosti, že v Turecku se pokouší o puč odporné protidemokratické síly. A lidé vyšli do ulic Erdogana podpořit.

Armáda a Erdogan v tu chvíli hráli o to, na čí stranu se veřejnost přikloní. Erdogan vyhrál. Co to znamená? Z pokusu o převrat vyšel jako hrdina, jeho moc bude v tuto chvíli posílena.

Hned jak bylo vidět, že Erdogan ovládl situaci, začaly mu světové mocnosti vyjadřovat podporu. Je to přeci demokraticky zvolený prezident a žádná bojůvka pučistů nemá právo ho odvolávat. S takovým prohlášením k ránu přišla například administrativa USA.

Erdogan tedy přežil pokus o převrat. Moc nechybělo a čekala ho politická (a možná nejen politická) smrt.

Situace v regionu se ale rozhodně neuklidní. Protivládní opozice nezmizí, dál bude Erdoganovi připomínat, co je v zemi špatně.

Turecko bude dál sousedit se Sýrií, kde probíhá občanská válka. A také je pravděpodobné, že Erdogan dál bude tlačit na EU, aby se Turecku otevřela, jinak že pustí uprchlíky z táborů.

Nesmíme zapomínat na nespokojené Kurdy a na přítomnost bojovníků IS a dalších teroristických skupin. Turecko rozhodně nečekají lehké časy. A nečekají ani Erdogana.