Hosté: Dana Makrlíková, Esther Mertová, Jan Pokorný, Jan Pokorný ml., Zora Jandová, Štěpánka Duchková, Jakub Zedníček, Pavel Zedníček

ZORA JANDOVÁ

Herečka, zpěvačka, skladatelka a šéfredaktorka RÁDIA JUNIOR v Českém rozhlase.

Pavel Zedníček: Co ta práce obnáší?

Zorka: Když jsem udělala konkurs do toho rádia, tak jsem dostala úkol postavit stanici pro děti, tak zhruba do dvou, do tří let. Za rok stála, za rok jsme začali vysílat, ani ne za rok, a jde nám sledovanost nahoru a děsně nás to baví, protože to je zábava.

Pavel: A jaké pořady tam vysíláte?

Zorka: Děti milují samozřejmě něco, kde se může trošku zlobit a kde to není smrtelně vážné, ale my musíme podprahově do nich dostat maličko nějaké informace.

Pavel: A taky tam máte linku důvěry, je to pravda?

Zorka: Ano, a to teď myslím smrtelně vážně, protože my dospělí děláme dětem hrozný nepořádek v hlavách, a tak se snažíme těm dětem pomoct. Je to bezplatná telefonní linka, takže mohou děti zavolat skutečně s jakýmkoli problémem a pomáháme, velmi pomáháme. Ukazuje se, že jsme velmi platní.

Pavel: A co tvoje holky?

Zorka: Tak Viktorka studuje různě po světě, trhla se od rodiny. Politologie, mezinárodní teritoriální studia, americký studia, no prostě to vůbec nechápu, ale možná to právě proto dělá, aby se trhla od rodičů. A Esterka s námi čas od času zpívá a hraje divadlo někdy, ale ještě studuje osmiletý gympl.

Pavel: Prosím tě a ty, když jsi je pojmenovávala, tak jsi jim dala dvanáct jmen. Pamatuješ si ještě ta jména?

Zorka: Ne dvanáct, každé jenom šest. Já si pamatuju Viktorie Mercedes Teodora Hana Jana a Zuzana, to bylo podle kmotrů a kmotřiček. A Esterka je Ester Anna Johana Pavla Margareta Barbora, to jí dala Viktorka. Už jsem to chtěla zkrátit, ale Viktorka říkala, že ne, že se nedá nic dělat a musí stejně jako ona.

JAN POKORNÝ

Šéfredaktor Českého rozhlasu Radiožurnál a moderátor.

Pavel: Ty jsi udělal velký rekord v moderování, v rozhovorech.

Jan: S Luckou Výbornou sto statečných! To bylo na Václavském náměstí v prosklené buňce, sto lidí jsme tam zpovídali dva dny a dvě noci. To byla taková naše vzájemná soutěž. Já jsem potom týden spal a Lucka Výborná za ten týden, aniž by spala, odjela slézat K2 s Radkem Jarošem. Ty ženský vydrží strašně moc.

Pavel: Takže ty jsi dva dny spal. Bylo to náročný?

Jan: Ten spánek ne, to bylo v pohodě.

Pavel: A těch čtyřicet osm hodin?

Jan: Ne, vůbec ne. Spousta kávy, spousta energetických nápojů, spousta bezvadných hostů. Třeba Jakub Kohák přišel na rozhovor v půl druhé v noci, což je úžasné. Přišel, byl naprosto v pohodě. To je takový rozhovor, na který vůbec nemá smysl se připravovat.

Pavel: A ty jsi byl taky ve Francii jako zpravodaj. Jaké to bylo?

Jan: Bylo to příjemné, až na takové drobnosti, že jsem málem zapálil byt a takový. Ale jinak jako dobrý.

Pavel: Počkej, jak jako zapálil byt?

Jan: No protože po té náročné práci zpravodaje jsem si večer sedl do kuchyně a zapálil jsem si cigaretu, nalil jsem si skleničku dobrého francouzského vína a tenkrát jsem udělal tu chybu, že jsem ten nedopalek dal do takového truhlíku na kytky, byl umělohmotný a v něm kytky nebyly. Ale ta hlína, jak bylo horko a tam byly ty kořínky, tak to prohořelo a já jsem se ráno probudil a říkal jsem si: „Tak u té Seiny se zase dějí věci, to někdo zapaloval odpadkové koše.“ Ale kdepak, to mi hořel ten truhlík a od toho už rám okna a já jsem se úplně zhrozil, protože jsem viděl titulky novin francouzských: Zpravodaj Českého rozhlasu, to by bylo poprvé, kdyby se psalo o Česku, nota bene o Českém rozhlase, zapálil byt sto metrů od Notre-Damu.