Petrina má zřejmě pro strach uděláno. Chtěla se dostat do Malajsie za každou cenu, že jí ani nevadilo, že nemá na kontě závratné částky. A dokázala, že i s 5 tisíci se dá cestovat. Jenže žena si myslela, že jí peníze vydrží aspoň na tři měsíce. Došly jí ale už za měsíc. Nic si z toho ale nedělala a rozhodla se, že bude cestovat i bez peněz.

„Vždy jsem stála u silnice a stopovala. Když jsem byla bez peněz, spoléhala jsem na to, že mi někdo nabídne pomoc. Jídlo jsem sháněla u popelnic, ptala jsem se v restauracích po jídle, které jim zbylo, a chodila jsem do prodejen s ovocem a prosila o zbytky, které už by stejně vyhodili,“ popisuje žena svoje krušné chvíle.

A to ani netušila, jak budou lidé velkorysí. Zvali ji domů, dávali jí jídlo, hostili ji. Nepotřebovala vůbec žádné peníze. Nikdy nespala na ulici ani nebyla hladem. Na svoje cesty má tedy jen ty nejlepší vzpomínky. I při stopování se setkala se samými milými lidmi a nikdo jí nebyl nesympatický.

Měla strach, jenom když cestovala přes Írán a Pákistán. „Vzpomněla jsem si na všechny ty případy únosů a znásilnění a měla jsem opravdu strach. Ale policisté byli tak hodní, že mě převezli. Pak jsem na stanici čekala na vojáky, kteří mě na kolech se zbraněmi doprovodili až na hranice,“ svěřila se Petrina, která si cestu nemůže vynachválit.

Její cesta mířila ze Švédska přes Dánsko, Německo, Polsko, Albánii, Kosovo, Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán, Thajsko, až se konečně dostala do Malajsie. Sama nemohla ani uvěřit, jak to bylo jednoduché. Zpátky domů se vrátila úplně stejným způsobem. Celá její dobrodružná cesta trvala rok a měsíc.

„Hodně lidí se mě ptalo, kde mám partnera nebo přátele. Já je teď ale mám po celém světě. Samozřejmě nastaly i chvíle, kdy jsem byla opravdu vyděšená a říkala jsem si, co to vlastně dělám. Nakonec ale bylo vše úžasné a takovou cestu určitě podniknu znova,“ řekla cestovatelka.