Babel od režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua vyžaduje vaši pozornost. Neustále, pořád, a to po dobu dvou a půl hodin. Je to pomalý film, kde se proplétá několik zpočátku na sobě nezávislých příběhů a postav, ale abyste pochopili, jak to do sebe všechno pořádně zapadá, nesmíte ani na chvilku polevit.

Vlastně není Babel moc odlišný od předchozích filmů tohoto mexického režiséra 21 gramů nebo Amores perros. Máte tu příběh turistů v Maroku v podání Brada Pitta a Cate Blanchett, hluchoněmou Japonku, chlapce s přístupem ke zbraním nebo mexickou chůvu. Zatímco ale v případě 21 gramů byly nakonec propletené osudy několika postav tak nějak intimní a osobní, tentokrát se režisér rozhodl maličko rozmáchnout křídla a vytvořit film o velkých globálních problémech.

Jenže to je právě to, kvůli čemu Babel zase tak moc nefunguje. Jistě, má skvělé herecké výkony a Brad Pitt tu předvádí to, proč se vlastně pořádně proslavil (bavíme se o hereckém talentu). Film má i dobrou atmosféru a kameraman si pohrává se záběry, jako kdyby pečlivě vybarvoval omalovánky. Každý jednotlivý záběr by se dal skoro vyfotit a dát do rámu jako pěkný obrázek. Ovšem jelikož se režisér snaží říct nám něco hodně hlubokého, velkolepého a silného, tak nějak zapomíná právě na ty své postavy a na jejich osudy.

Kvůli tomu spousta z těch miniaturních osobních příběhů zapadne nebo kráčí do ztracena, emoce se vytrácejí a zůstává jenom pokus říct nám, že lidi si vlastně moc nerozumějí. Moc nepomáhá ani fakt, že většina těch lidských osudů se proplétá pomocí dost za vlasy přitažených náhod.

Podívat se na Babel, nebo ne?

Pokud vám nevadí, že má film dvě a půl hodiny a než se dostanete k nějakému vyvrcholení, přijde vám to jako dvojnásobný čas, proč ne? Film vypadá nádherně a herci hrají jako o život.