Nikdy ani nepomyslíte na to, že by se to mohlo stát vám. Byla to jen páteční noc na rockovém koncertu. Šťastná atmosféra, všichni tancovali a usmívali se. A pak najednou hlavním vchodem vešli ti muži a začali střílet. Naivně jsme si mysleli, že je to část vystoupení. Nebyl to jen teroristický útok, byl to masakr. Tucty lidí byly zastřeleny přímo přede mnou. Bazény krve zaplnily podlahu. Pláč dospělých mužů, kteří drželi mrtvá těla svých přítelkyň, se nesl síní. Zničené sny, zlomené rodiny. V jednom krátkém okamžiku. Šokovaná a osamocená jsem přes hodinu předstírala smrt, ležíc mezi lidmi, kteří viděli své milované bez známky života… Držela jsem dech, snažila se nehýbat, nebrečet – nedat těm mužům strach, který tak chtěli vidět. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem přežila. Ale tolik lidí ho nemělo. Ti, kteří tam byli úplně ze stejného důvodu jako já – aby si užili páteční noc, byli nevinní. Tenhle svět je krutý. A události jako tyhle ještě vyzdvihují zkaženost lidstva. Obrázky těch mužů, kteří kolem nás kroužili jako supi, mě budou děsit do konce života. Ten způsob, jak pečlivě mířili na lidi, kteří tam stáli, bez jakéhokoliv ohledu na lidský život. Nezdálo se to být reálné, čekala jsem, že každou chvílí někdo řekne, že je to jen noční můra.

Ale tím, že jsem přežila, mohu alespoň vyzdvihnout hrdiny toho večera. Muže, který mě ujišťoval a riskoval život, když mi přikryl mozek, zatímco jsem naříkala. Zamilovanému páru, jejichž poslední slova lásky ve mně udržely víru v dobro. Policii, které se podařilo zachránit stovky lidí. Úplně neznámým lidem, kteří mě zvedli ze silnice a utěšovali po 45 minut, během kterých jsem věřila tomu, že chlapec, kterého miluji, je mrtvý. Zraněného muže, kterého jsem si spletla s přítelem a poté, co jsem zjistila, že to není Amaury, mě objímal a přesvědčoval, že bude vše v pořádku, i když byl úplně sám a měl také strach. Ženu, která otevřela dveře přeživším. Kamaráda, který mi nabídl přístřeší a koupil nové oblečení, abych nemusela být v tom tričku od krve. Všechny, kteří posílali podpůrné zprávy – vy jste způsobili, že věřím, že má tenhle svět na to, aby byl lepším, aby tohle už nikdy nedopustil.

Většina z tohohle je ale pro těch 80 lidí, které zavraždili uvnitř toho sálu. Pro 80 lidí, kteří se dnes neprobudili a pro jejich rodiny a přátele, kteří teď trpí. Je mi to tak líto. Neexistuje nic, co by spravilo tu bolest. Cítím se privilegována, že jsem mohla být u jejich posledních chvil. A protože jsem opravdu věřila, že odejdu s nimi, přísahám vám, že jejich poslední myšlenky nebyly na ta zvířata, co tohle způsobila. Mysleli na ty, které milovali. Jak jsem tak ležela v krvi cizích lidí a čekala na kulku, která ukončí mých krátkých 22 let, představovala jsem si každý obličej, který jsem kdy milovala, a šeptala „miluji tě“. Znovu a znovu. Přemýšlela jsem o nejlepších okamžicích mého života. Přála si, aby věděli, jak moc je miluji, aby i přesto, co se mi stalo, nepřestali věřit v dobro. Aby nenechali ty muže vyhrát. Včera se životy mnoha lidí změnily navždy a je to na nás, abychom lidstvo zlepšili. Abychom žili životy, o kterých nevinné oběti téhle tragédie snily a už je bohužel nebudou moci nikdy žít.

Odpočívejte v pokoji, andělé. Nikdy na vás nezapomeneme.