Blog popisuje první týden strávený ve vazbě se všemi absurditami, které zde můžete zažít. První den jsme již popsali ZDE a druhý den si můžete připomenout ZDE. Třetí den najdete ZDE a nyní si můžete v klidu vychutnat popis dne čtvrtého.

Ahoj Vazebníčku. Jelikož už od prvního dne avizuji, že nemám papír, a přesto se stále každý den ozývám, musí ti být nad slunce jasné, jak protřelý psavec to vlastně jsem. I kdybych měl psát na vlastní tělo, byť by ti páchlo a nedalo se to číst, tak to prostě nevzdám.

Dnes jsme byli na zubním. Zubařka a její asistentka jsou jednoznačně ty dvě nejhezčí ženský tady. A taky dvě jediný ženský, co jsem tady zatím viděl. Mnohem zajímavější věc se však udála po cestě tam. Jdeme po schodech dolů, v pořadí – já, Tatar, dozorce, a protože máme na sobě takový ty totalitní papuče a schody kloužou jako prase, je asi jasné, co následovalo. Pleskl jsem sebou jako lachtan při epileptickým záchvatu a svoji netradičně velkou prdelí jsem to smetl až dolů, kde nezapomněl bryskně zareagovat mladý, precizně nagelovaný službukonající strážník, jenž s rozhořčením ve tváři despoticky pravil – „Co děláš, k*rva?“ – Musím uznat, že to byl dosti zapeklitý dotaz. Nevím, jestli by mu stačilo pouhé „padám“ nebo by ho uspokojila rozvinutější odpověď „hluboce se omlouvám, že jsem přerušil vaše žití svým pečlivě naplánovaným nevkusným pádem“, každopádně jsem mu to neprozradil a mlčky odpochodoval pryč, tak snad odpověď na svoji otázku nehledal příliš dlouho.

Osobně mám za to, že pokud se někdo chová slušně, netřeba mu oplácet arogantní povýšeností. Ještě než mě umístili do vazby, kde jsem začal psát, strávil jsem tři dny v cele předběžného zadržení, kde jsem podstoupil „interesantní“ rozhovor s paní policistkou.

Cela předběžného zadržení je mnohonásobně náročnější na psychiku, protože tam není čerstvý vzduch, žádné denní světlo, nedá se tam ležet, zkrátka není to úplně vhodné místo například na strávení dovolené. Když se mi tam podařilo poslední noc psychickým vyčerpáním alespoň na chvíli usnout, tak ráno, těsně před soudem, tam naběhla právě ona policistka a začala hystericky vyřvávat příkazy – „To si ukliď, to si odnes, to si vyhoď!“ – apod.

Přestože jsem dělal přesně, co chtěla, nepřestala trapně řvát. Vždyť série těchto zadaných úkonů by dopadla naprosto identicky, i kdyby mi to řekla v klidu a slušně, tak nač ta zbytečná arogantní povýšenost. A protože mi v tu chvíli bylo všechno jedno, optal jsem se jí unaveným, znechuceným, leč stále vyrovnaným tónem – „Nemohla byste se chovat trošku slušněji?“ – samozřejmě jsem jí natvrdo vykal, protože ať jsem vzpomínal, jak jsem vzpomínal, husy jsem s ní určitě nikde nepásl. A to byla samozřejmě krutá rána pro její ego.

Protože jak se jí, vysokoškolsky vzdělaného nadčlověka s vyznamenáním a diplomem z plavání, může takový ubohý plebs, jako jsem já, ptát, jestli jí náhodou nechybí špetka elementárního vychování?! A už to jelo!

Záhy mi jen potvrdila to, o čem tady celou dobu hovořím, nebudu ji teda hned odsuzovat, možná se jen přeslechla a slyšela – „řvi jako šílená kráva ještě víc“ – takže těžko říct.

Samozřejmě souhlasím s tím, že strážník by měl budit respekt, o tom není pochyb, ale neměl by si skrze své momentální postavení léčit své ego. Kdybych to měl praktikovat obdobně, tak pokaždé naběhnu do masny se slovy – „Nakrájej mi tam k*rva dvacet deka gothaje, krávo!“ – což by bylo možná trošku na přesdržku.

Nicméně zpátky do cely, Tatar si začal při ležení dávat na oči tričko, aby nic neviděl. Můžu jenom hádat, že to bude nejspíš kvůli mně. Na svobodě jsem byl extrémně stydlivý člověk, který se pomalu nesvlékal ani v zamčené koupelně při koupání, aby někdo náhodou neuzřel jeho sádelnaté svalstvo, ovšem tady jsem na všechno rezignoval. Po cele se bez zardění promenáduju jenom ve vězeňských spodkách, který jsou mi navíc ještě malý, takže se mu chudákovi ani nedivím, že se na to nechce dívat. To kdyby býval kdy tušil, tak se na celou rvačku určitě vysere, půjde domů a radši zapaří plejstešny.

Zítra je konečně úterý. Nedočkavě jsem si vypsal nákupní seznam. A jak mi ho nedonesou, tak se určitě zblázním.

Chcete autorovi něco vzkázat nebo reagovat na jeho text? Napište autorce projektu, jak vás Vazebníček baví/nebaví, na adresu leila.tucek@extra.cz nebo na redakce@extra.cz