Ještě v roce 1967 byl umělec William Utermohlen náramný fešák, s bohémskou tváří a pevnou rukou, která zvládala malovat hojně prodávané obrazy. Malíř, žijící v Londýně, skoro jako by tušil, co ho za pár let bude čekat, tak v době květinových dětí stvořil svůj vlastní autoportrét, snad aby sám na sebe nezapomněl.

Léta plynula, Utermohlen stárnul a v roce 1995 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu nemoc. Strašáka nyní už i čím dál mladších pacientů, která vede k demenci, zapomínání a celkové dezorientaci. Pro rodinu, která má doma takto nemocného člověka, je to celodenní starost a léčebná naděje prozatím nikde.

William Utermohlen, jakmile se o své diagnóze dozvěděl, vytvořil dechberoucí sérii autoportrétů, které mapují a dokumentují postupný rozklad jeho mysli. Dva roky po diagnóze stvořil první obraz a skončil v roce 2000.

V dílech se postupně zobrazuje jeho narůstající smutek, strach, změněná psychika, emocionální zmatek a hlavně zapomínání vlastního obličeje. Posledním obrazem je již nejasná a beztvará mazanice, jak už si William vůbec nemohl vybavit, kdo je a jak vlastně vypadá.

Zemřel sedm let po své poslední malbě, v roce 2007.