Jestli byste kdy nějakou zemi měli vidět, než zemřete, je to zcela jistě Albánie. Země hor a moře, kompletně antických měst, starořímských divadel a lázní, moderní Tirana a pět centimetrů za ní jiný vesmír, kde se ztratíte v čase.

Albánii se lidé vyhýbali na míle daleko. Nejdřív je děsila válka, pak mafie a nakonec pověst její pracovní síly v Evropě. Asi to není vaše dovolenkové přání, ale to je velká chyba. Právě díky rozmanitosti a historii země si tam užijete daleko víc zábavy než někde v sofistikovaném Saint Tropez.

Pokud se vydáte do odlehlejších oblastí na venkov, už určitě nešlápnete na minu, ale potkáte tam někoho, komu místní říkají burneshas. Jsou to ženy, u nichž nepoznáte, že jsou to ženy. Ještě jako panny se zavázaly, že své životy prožijí ve vedoucí mužské roli a tomu přizpůsobí úplně všechno.

Co je k tomu vede? Tak hlavně tradice datující se někdy k 15. století, ale pak i genderové a ekonomické otázky. Ženská podřízenost vůči muži je zde stále platná. Muži mají víc práv, ale také svobody, a pokud toho chce žena nabýt, nechá se úředně prohlásit ještě jako panna za burneshas. Náleží jí tedy všechny výsady a nesmí být provdána. Nicméně musí splňovat vše mužské.

Burneshas sice nepodstupuje operace pohlaví, ale zaujímá výlučně postoj nejen hlavy rodiny, ale i komunity nebo osady lidí v horách. Smí držet zbraň, rozhodovat o svém majetku, obchodovat, jednat, volit… Albánie sice není tak zaostalá, aby potlačovala rovnocenná práva žen, ale tato tradice se stále udržuje a je soudně platná. Nicméně burneshas se pak musí i jako muž chovat. Ostříhá si vlasy, nosí výlučně mužský šat a drží doživotní celibát.

Je to slib nejen sobě, ale i své rodině a lidem, pro které se stane patriarchou. Ti jí opětují obrovským respektem a burneshas se dostává neslýchané úcty. V Albánii jich už moc není. Takže pokud chcete nějakou potkat, vykašlete se na Ibizu nebo na Makarskou a jeďte hned.