Spisovatelka před třiceti lety uprchla z obléhaného Sarajeva. Válka na Ukrajině pro mě byl šok, říká pro eXtra.cz

Křtíte svou knihu v době, kdy probíhá válka na Ukrajině a tisíce dětí zažívá to co vy, když jste prchala ze Sarajeva. Jaké pocity to ve vás vyvolalo?

Vyvolalo to dost nečekanou situaci, se kterou jsem nějak spojená a neumím ji zpracovat, narozdíl od války v Jugoslávii, kterou už ve své hlavě zpracovanou mám. Díky tomu si myslím, že mám o něco větší porozumění pro Ukrajince. To mají ale asi všichni lidé, kteří zažili válku.

Při pohledu na zkázu, kterou rozsévají ruské jednotky na Ukrajině, vyvstaly vám staré vzpomínky na Sarajevo?

To bych úplně neřekla. Byl to ale šok, nečekala jsem, že v moderní době budu poslouchat zprávy o stejné krutosti jako v devadesátých letech. Nechci ze sebe dělat chudáčka nebo tak něco, protože pro mě to vlastně nebylo tak hrozné, jak se může zdát. Když ale vidíte ty obrazy a mluví se o bombardování, tak člověk, který nezažil válku, to vnímá přeci jen trochu jinak. Já za tím vidím situaci, kdy není voda, elektřina, základní věci. Lidé žijí v neuvěřitelném stresu a strachu. Těžko se to popisuje, ale vnímám to zkrátka živěji.

Během křtu vám paní Daniela Fischerová řekla, že kniha vychází v době, kdy jí lidé budou vnímat jinak, než kdyby se dostala na pulty před třemi měsíci. Souhlasíte?

Myslím si, že asi ano, protože se lidé budou víc soustředit na tu válečnou část. Ta kniha ale není jen o válce, o nějakém uprchlictví, je tam víc věcí. Co jsem zatím slyšela od lidí, kteří měli možnost si to přečíst, tak říkají, že jim ukazuje, jak pochopit a poznat lidi, kteří do Česka utečou před válkou. Stejně tak lépe chápou, čím si tady ti rodiče s dětmi budou procházet.

válka na ukrajině

Náš andílek už je v nebi. Čtyřletý Saša zemřel při pokusu o útěk před ruskými jednotkami

Do knihy jste zčásti promítla svůj životní příběh. Jak se vám psala?

Jak kdy, pořád je to fiktivní román, není to vždy podle skutečných událostí. Při každé knížce či povídce se mi stává, že se odpíchnu od nějakého známého pocitu, skutečnosti a pak se to vyvine nečekaným směrem, což mě na psaní baví. Co se ale týče nějakých pocitů, tak už jsem to měla celkem srovnané, spíš jsem si skrze ty postavy uvědomovala nějaké další, třeba i zapomenuté věci a byl to takový pohled do sebe.

Co stálo za vznikem vaší knihy?

První poznámky jsem měla už před deseti lety. Postupně se ten můj nápad vyrýsoval v době migrační vlny, kdy tady nebyly úplně nejlepší reakce, což se mě hodně dotýkalo. Brala jsem osobně, že tady byl problém přijmout nějakých 2500 uprchlíků. Nálada vůči migrantům tu skutečně nebyla dobrá. Říkala jsem si, že někdo, kdo si tím prošel, by k tomu měl něco říct. I proto jsem se do psaní knihy pustila.

Situace s přijímáním uprchlíků se radikálně změnila se začátkem války na Ukrajině. Co říkáte na nebývalou vlnu solidarity, která se zvedla napříč Českem?

Je to super, mám z toho radost. I z toho, jak se to zvládá, jak dokážeme rychle přijímat statisíce lidí v nouzi, všechno funguje jako po másle. Moc mě těší, jak je to zorganizované, funkční, že v televizi jsou dokonale zpracované titulky. Zároveň si ale říkám, jaký byl tedy problém přijmout těch 2500 uprchlíků z Blízkého východu, o kterých se mluvilo pár let nazpátek.

Co se podle vás v přístupu k přijímání migrantů změnilo?

Zaprvé je to určitě ovlivněné tím, že jsou nám Ukrajinci kulturně i geograficky blíž. Pak si asi také uvědomujeme, že bojují i za naše hodnoty, lépe konfliktu rozumíme a víme, kdo je agresor. V neposlední řadě ke vstřícnému postoji určitě přispěla i nová vláda, která místo strašení jedná sebevědomě a situaci systematicky řeší. Předtím byl problém 2500 uprchlíků a tolik energie a peněz bylo vyhozeno, aby tomu "strašákovi" všichni uvěřili. Teď se rovnou za pochodu vymýšlí praktická a funkční řešení pro statisíce běženců. Neuvěřitelné!

Pomoc Ukrajině

Vít Rakušan doma ubytoval uprchlíky: Lidské, velmi vám fandím, píší lidé

Žijete střídavě v Česku a v Norsku, které sousedí s Ruskem. Jaká je tam nálada vůči agresorské zemi? Proudí uprchlíci i na sever?

Řeší se to sejně jako v celé Evropě, žádná panika tam není. Uprchlická krize tam ale ještě nedorazila, přeci jen Ukrajinci hledají ubytování v zemích, ke kterým mají blíž, jako třeba Slovensko, Česko nebo Polsko, kde mají i přátele a rodiny. Celkově ale v Norsku mají větší zkušenost s uprchlíky, umí je tam dobře integrovat, mají na to programy a celkově jsou připraveni na to, až tam Ukrajinci dorazí.

Působíte v norském Červeném kříži. Zapojila jste se nějak do pomoci Ukrajině?

Pravidelně v Norsku dobrovolničím a zatím se připravujeme na to, co se bude dít s Ukrajinou. V Čechách se zapojuji spíš finančně, poslala jsem nějaké peníze humanitárním organizacím, kupovala jsem lidem jídlo, posílala oblečení... (Přispět na pomoc bylo možné i během křtu knihy, pozn. red.)

Velká část Ukrajinců se údajně plánuje vrátit do vlasti, jakmile válka skončí, někteří i dřív. Uvádí se číslo kolem 75 procent. Chtěla jste se vrátit i vy do Sarajeva?

Samozřejmě, ze začátku si všichni myslí, že se vrátí...

Myslíte tedy, že víc Ukrajinců zůstane v zahraničí?

Nechci generalizovat a nejsem vševědoucí, ze zkušenosti však vím, že většina lidí věří, že se do vlasti vrátí. Záleží na tom, jak dlouho bude ten konflikt trvat. Válka v Bosně a Hercegovině trvala čtyři roky. Pak je těžké se vracet. Pokud to skončí rychle, pomůže se tam s obnovou měst, tak věřím, že se lidé vrátí. Přesto si nemyslím, že všichni a v takové míře.

Kdy jste se do rodné země poprvé vrátila?

Když skončila válka, poprvé jsem tam přijela někdy v roce 1996. To město jsem ale prakticky nepoznávala, válka ho úplně proměnila.

Vzpomínáte, co jste cítila, když jste viděla své město v troskách?

Bylo to hrozně smutné. Nebyl to hezký pohled vidět své město a místa, kde jsem vyrůstala, v troskách. Tehdy byla ještě minová pole i ve městě, bylo to opravdu šílené. Bojím se, že podobný obraz zkázy se naskytne i mnohým Ukrajincům...

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní