Komentář: Sebevražda sexuálně zneužívané Kateřiny nesmí inspirovat

Nemám nejmenší tušení, jaké to je projít sexuálním zneužíváním. Jsou to životní situace, o kterých jednoznačně platí - kdo si je neprožil, ten je nikdy nepochopí.

Nedokážeme si představit, čím si prošla dívka adoptovaná do rodiny zvrhlého otce, který ji roky sexuálně zneužíval, vyrůstající s matkou, jež ve strachu, že přijde o svého muže, raději nechala dceru napospas jeho úchylným hrátkám, a jejímž jediným světlým bodem v životě byla babička. Ta bohužel zemřela a Kateřině se deprese prohloubily na maximální únosnou míru. Na blogu o sobě psala jako o parazitu a zmetkovi

Nechci se pasovat do role někoho, kdo rozumí tomu, čím si Katka prošla, a rozhodně se nejedná o "kopání do mrtvoly". Je to text pro ty, kteří ještě žijí. Nebudu ji soudit a s ní ani nikoho, kdo už sebevraždu spáchal, koho ale soudit budu, jsou všichni ti, kteří se k tomu teprve chystají.

Kateřině naprosto logicky život naložil víc, než unesla. Co teď? Může se nám to stát také? Jsem teď šťastná, na vrcholu své kariéry, s úžasným životem, a můžu za rok stát na Andělu a přemýšlet o tom, zda ten krok do prázdna udělat teď nebo o vteřinu později? Jistě že můžu!

A kousek ode mě nebo na druhém konci republiky, na mostě, s žiletkou ve vaně nebo sevřenou dlaní plnou léků můžeš být ty. Kdo v tu chvíli selhává a bude viníkem tvé vlastní neochoty a bezmoci dál žít - systém, rodina, okolí?

Budeš to jen ty sám. A já ti teď povím proč.

Je hloupost myslet si, že máš nejhorší osud, nejsmutnější život, dostalo se ti méně lásky než ostatním a měl jsi největší smůlu široko daleko, protože to stejné běhá hlavou dalším tisícům lidí, které potkáváš. Každý si myslí, že jeho život vypráví ten nejzajímavější příběh.

To se mi to tady káže, co? Frajerce z Prahy od počítače nejbohatší redakce v zemi. S klimatizací nad hlavou a letním drinkem na stole klapu do klávesnice moudra. Jenže ono se mi taky vždycky tak pohodlně nesedělo.

Musela jsem zabojovat, a ano, měla jsem taky trochu toho štěstí být ve správný čas na správném místě a oslovit ty správné lidi. O to se, podle Kateřinina blogu, který jsem včera večer se slzami četla, snažila i ona.

Vzdala to. Škoda mladého života, pomoc tady byla. Nikdo není úplně ztracený, nikdo nemusí ukončit svůj život, aby došel klidu. Jen si o tu pomoc musí lidé umět říct a někdy je to vlastně to nejtěžší.

Přijít do psychologické poradny, na policii, za učitelem, kamarádkou, věřte, že kolo života se v tu chvíli roztočí a věci se začnou hýbat tím správným směrem. A platí to u všeho, mám dluhy, hroutí se mi manželství, umírá mi někdo blízký, jsem nemocný...

Pro 90 % lidí, kteří se k smrti trápí tak jako Kateřina tady v naší zemi, ve střední Evropě, v našem systému a v tom, jak jsme vychováni, existuje pomocná ruka.

Ale být přesvědčený, že už nikdy nebude dobře, zůstat sám ve světě se svými problémy a psát blog vám nepomůže, pokud se z vás nestane redaktor s raketově rychlou kariérou. Ale i to je možné, jak ukazuje můj příklad.

Všichni to máme v nějaké životní oblasti na h*vno, ale nekončíme kvůli tomu. Viděla a psala jsem o epidemii sebevražd mladých holek na Slovensku. Jedna si prostřelila hlavu a dodala tím odvahu všem malým ztrápeným duším. Po dobu 14 dnů nám chodily zprávy o další a další dětské sebevraždě. A kdyby náhodou čin Kateřiny chtěl inspirovat, využijte některé z těchto čísel a zavolejte tam.

Nebo napište mně. Ať už na leila.tucek@extra.cz, nebo na můj Facebook.

NONSTOP Linka důvěry Dětského krizového centra

241 484 149, 777 715 215

Linka bezpečí

116 111

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní