Frackovo okénko: Nesmeknout před Gottem a Bílou neumí ani prase jako já...

Ve snu by mě nenapadlo, že to budu já, kdo si bude při pondělku říkat, že gratuloval Lucii (48) a Božskému (75) jako první z pavilonu hyen a ten, co má na hejtování Bílé u nás monopol stejně jako na litování Karla coby vysíleného starce, který si dělá, co Ivana chce.

A tak do ní valím klíny a jeho spíše ignoruji tak nějak stejnou měrou, jakou si mí kolegové od konkurence povětšinou zapomněli všimnout, že krom všeho toho finálového slavičího komunálního média koloritu ("nuda, trapno, zase Karel, zase Lucka, hm, takže jako dycky, pojďme se vrtat v tom, kdo nepřišel a jak to jde rok od roku dolů") není letošní vítězství tradiční dvojice "jako dycky", ale "jako nikdy".

Je mimořádným výsledkem, který jsem osobně vůbec nečekal a zdaleka jsem nebyl sám.

Zejména Bílá měla navenek hodně špatně rozdané karty: Celonárodní pokrytecká a pozdní adorace padlé Džambulky (48), která platila za první mrtvou favoritku v historii ankety, dvě rozpačitá Černobílá turné, z pohledu pražské kavárny nestoudné převzetí státního vyznamenání z rukou Miloše Jitrnice, skandál (mimochodem fenomenálně ustátý) v osobním životě, rozpaky po vyprovození Jiřiny Jiráskové na onen svět....

Nepřál jsem jí to a je mi to trapné. Jo, uznávám ji umělecky, ale nevynechám jedinou příležitost rýpnout si do jejích geniálních technik manipulace davu a novinářů, a do toho rozkošný paradox v podobě znovuohrožení od Bartošové, která musela umřít, aby se Lucii zase stala rivalkou, kterou posledních patnáct let už jen litovala. Nevěřil jsem jí i přesto, že dobře vím, že vesnice není kavárna, že sedlák schvaluje Pražákem ironizované a taky vždycky volí vítěze, protože sedláků je prostě víc a velkým bramborám se u nás mimo zlatou loděnici vždycky hodně dařilo.

A Karel? Jak dlouho už neuzpívá ani z poloviny většinu svých skladeb? Jak dlouho už Klus (28) prodává víc a dokonce už si i víc říká? Jak dlouho už ho vnímám spíše optikou syndromu odcházející hvězdy a fyzického (roky) a duševního (ambiciózní semetrika imr za zády a doživotně), aby mě opět, pokolikáté už, vyvedl z omylu?

Slavík je měřítkem popularity. Má mimořádně objektivní výpovědní hodnotu o tom, kdo je a kdo prostě není v branži mimořádně úspěšný a oblíbený, a nedává se za zásluhy, na to Čecháčky moc neužije, spíše naopak. Vyhrát ho je úctyhodné, není to sakra zadarmo a hlavně, ať mě kvůli tomu vyloučí z Akademie populární hudby, nic tak nekompromisně neukazuje, kdo je skutečně in.

Kdo je víc.

A víc jsou letos zase Karel Gott a Lucie Bílá. Sere mě to stejně jako tenhle článek a dobře mi tak.

Do příštích Slavíků vám dvěma vykopávkám samozřejmě opět nedaruju ani milimetr, ale pokaždé si u toho vzpomenu, že vás můžu ironizovat, urážet, demaskovat, obviňovat, odepisovat a kopat do kotníků, ale nesmím jen jedno - podceňovat vás.

Nevyplácí se to.

Gratuluji, Lucie, gratuluji, Karle, jste dobří!

A pořád "in", i kdyby se vlci podělali vzteky a karavana vypadala, že couvá, zatímco v reálu má pořád tempo, které je pro mnohé v branži těžké si připustit.

Natož s ním držet dech...

Bolestná zpověď Moniky Binias: S o 24 let mladším Petrem přišli o dítě. Bojovala i s tchyní