Láďa Hruška je bezpochyby výborný zpravodajský reportér. Bojovník za práva spotřebitelů. Investigativní novinář. Taky šprýmař. A v soukromí je skvělým parťákem a kamarádem. To vám podepíšu.

Láďo, jsi v současnosti nejznámější televizní zpravodajský reportér. Cítíš se jako celebrita?

Ne. Už mi, lásko, není 20 let. Už mi není ani dvacet pět. I když to moc krásná léta jsou. Nehraju si na celebritu ani náhodou. Ne, teď vážně. Nemyslím si, že jsem celebrita, i když mi to pořád podsouváš (smích). Celebrita si pro mě ty, krásné modelky s velkými úspěchy, případně svalovci z reality show. Já nejsem ani krásný, ani svalovec. Snažím se jen dělat práci naplno, abych se za ni nestyděl, a nejlíp, aby měla smysl. Toť vše. Další otázka?

No počkej, skromnost stranou. Proč si myslíš, že jsi pro lidi tak zapamatovatelný?

Uznávám, že je asi pár mezních reportáží, se kterými si mě lidé hodně spojují a které vyvolaly říkejme tomu malý rozruch na velké střeše. Takže Velikonoce, namazaný chleba, ztracený kabát u Zemana, inspektor a samozřejmě ty kůžičky.

Zastavujou tě lidi na ulici? Chtějí podpisy? Fotky s tebou? Nebo co ti tak jako říkaj?

Nebudu lhát. Ano, zastavujou. Chtějí podpisy, chtějí fotky. Těm, co chtějí ale fotku poslat, se občas omlouvám. Není totiž standardní, aby měl běžný reportér k dispozici takzvané podpiskarty jako moderátoři. Tak je vždy vtipné, když v práci vytisknu nějakou fotku, kde si myslím, že vypadám jakž takž, a pošlu jim to. Ale vesměs jde o milé reakce. Usmívají se, fandí tomu, co dělám, k čemu mi dává televize prostor, někdy opravdu zírám. Zrovna včera mě zastavila maminka a říkala svému asi čtyřletému chlapečkovi: „Hele, víš, kdo to je, Filípku?“ A Filípek vypálil: „Jo! Inspektor.“ (smích)

Je pravda, že část národa tě miluje a druhá tě nemůže vystát, ale málokomu jsi jedno. Proč tomu tak je?

Nevím. Na to neumím odpovědět. Tím se opravdu nezabývám.

V pořádku. Jak ses cítil v roli inspektora? Jako šťourálek, nebo ochránce spotřebitelů?

Cítil jsem se samozřejmě zodpovědně. Je to zvláštní pocit. Moc dobře jsem si vědom, že s kamerou v zádech jsem silnější. Silnější na to, abych se mohl zastat těch, kteří se z jakéhokoliv důvodu bojí ozvat a poukázat na to, co řadu lidí štve, nebo třeba jejich stížnosti zatím nikdo nevyslyšel. Za ty musíš bojovat, vždy se mi ozve v uších, když svítí kamera, a to i ta skrytá. V soukromí takovej hlasitej bojovník nejsem. Prostě jim udělám pořádek v citrónech, třeba včera, vyházím jim na stranu ty plesnivý a jdu dál.

Ty jsi přísnej. Myslíš, že mělo tvoje inspektorování nějakej efekt? Jakože se ty markety chytly za nos a začaly dbát na kvalitu? Nebo teď po skončení Inspektora už na to všichni zase dlabou?

Určitě se to zlepšilo. Vidím to sám i lidi to píšou a děkují. I supermarkety se trochu víc snaží. Víc bojují o zákazníka a o kvalitu, některé natočily i vtipné reklamy, kterými se snaží říct, že u nich už nic plesnivého a shnilého nenajdete. Vždycky, když tu estrádní reklamu na jeden market vidím, tak se musím smát. Hodně vtipné.

Proč skončil Potravinový inspektor? A proč jsi proboha začal veřejně vařit? (smích)

Potravinový inspektor neskončil. Děkuji televizi Nova, že se nebála do toho jít. Někdo do toho už musel říznout a přál bych si, abychom se nenechali zastrašit podobnými stížnostmi i do budoucna. A to ať budu dělat tuto rubriku já, nebo kdokoliv jiný.

A to vaření?

To byl nápad mého šéfa. Přestože k vaření moc neinklinuju. Řekl, ať zkouším levné a chutné recepty od diváků. A má to úspěch. Jen podotýkám, že to nikoho nenutíme jíst nebo vařit to. Jen to zkoušíme, jak to chutná, to, co lidé jedli dříve, když měli hluboko do kapsy, nebo dokonce co jedí i dodnes, protože do tý kapsy mají zřejmě ještě hlouběji. A musím říct, že to, co jsem uvařil, bylo k jídlu a chutnalo mi to, ať si každý říká, co chce. Druhá věc je ta, jestli bych si tak vařil běžně. Asi ne.

No pár lidí jsi tím zvedl ze židle. Dokonce se do tebe pustila známá dietoložka Cajthamlová s tím, že nabádáš lidi k tomu, aby žrali sajrajt. Co ty na to?

Jenže problém je v tom, že sajrajt jíme, i když si myslíme, že ho nejíme. Všude ve všem éčka kolem nás, v devíti z deseti párků namleté vepřové kůže, když si pečlivě přečtete složení. A já se ptám: Takže co je to sajrajt? Kůžička z kuřete, na kterou se řada z nás klepe jako ratlík a jsme schopni se kvůli ní málem i poprat, abychom jí ukořistili z kuřete na talíři co nejvíc? Za sajrajt považuju zelené maso, šedozelené citróny, pomeranče a mandarinky v regálech a hnilobné okurky v akci za 9.90. Proč to asi v té akci je, že? Protože místo toho, aby to odepsali a vyhodili do kontejneru, tak on si to určitě ještě někdo koupí a něco na tom vyděláme.

Jsi komerční tvář, ale o tvém soukromí se nic neví. Láďo, nedělej zagorku a prozraď něco!

Práce televizního reportéra je náročná, ač se to nezdá. Pomalu ale jistě ždímá člověka hlavně psychicky. Furt něco řešíte, přemlouváte lidi k rozhovoru na kameru, odepisujete na stížnosti vůči vaší práci. Ono to v tý televizi sice vypadá, že si natočíte reportáž, která má minutu padesát, a máte vystaráno a musíte být přece vysmátý. On je ale často opak pravdou.

Mám slzu na krajíčku, ale pojď mi s těma drbama ze soukromí.

Takže. Když mám jeden volný týden v měsíci, dva dny dospávám a skoro nevycházím ven. Pak se seberu a utíkám z Prahy. Nejčastěji domů do Městce Králové k rodině, bráchovi, za psem, za maminčinou kuchyní. Jaj, dostal jsem chuť na rajskou se šesti… Když mám větší štěstí a beru si dovču, tak nejradši vypadnu někam dál, za hranice i těch všedních snů. Tak mě napadá, kam a kdy pojedeš s námi zas příště? V Řecku to bylo super, ne? Potřebuju už zas vypadnout na chvíli a načerpat síly.

Ano, pamatuju si, jak se na Kosu místní zelináři nemohli dočkat dne našeho odletu. Co je vlastně tvým kariérním snem? Kam to všechno směřuje?

Já nemám žádné kariérní sny. Vážně. Po několika neúspěšných konkurzech před jedenácti lety do rádií jsem v momentě, kdy jsem se smířil s tím, že se asi na ta média vážně nehodím, najednou dostal nabídku na rozhlasového reportéra. Ozvali se po roce, co tam měli můj životopis. Zřejmě nikoho nemohli sehnat. Vzal jsem tu příležitost teda za pačesy a řekl si, že to teda zkusím a pokud to nepůjde, vrátím se zpátky do sborovny. No, a tak jsem teď na Nově a říkám si furt, že v životě stačí málo a úplně se vám může změnit. Po ničem extra tedy netoužím, jen chci dělat dobře svoji práci, kterou právě dělám. A říkám si: Když nejde o život, jde o h***.

Láďo, ty kluku ušatá, ty mi mluvíš z duše.