Posmrtné fotografie neboli mementa mori se začaly objevovat již od samotného vynálezu fotografie, tedy od roku 1839.

Časté byly zejména u kojenců a malých dětí ve viktoriánském období, kdy byla míra dětské úmrtnosti značně vysoká a posmrtná fotografie byla jednou z mála vzpomínek na dítě, kterou rodina měla.

Zesnulé dítě bylo obvykle zobrazeno jakoby v hlubokém spánku tak, aby výsledný efekt působil co nejrealističtěji.

Děti tak často ležely v klidu na gauči nebo v postýlce, někdy se svou oblíbenou hračkou nebo jiným předmětem. Bylo obvyklé, že se děti zobrazovaly na fotografii s dalšími členy rodiny, nejčastěji se svou matkou.

Tenhle truchlivý trend se v současné době opět vrací, neboť v Americe existuje organizace, která poskytuje rodičům, kteří přišli o dítě, bezplatné fotografické služby.

Podle neziskové organizace Now I Lay Me Down To Sleep (Nyní se ukládám ke spánku, pozn. red.) mají rodiče díky fotografiím možnost lépe se vyrovnat se ztrátou svého dítěte.

Po osmi letech zavedení služby se již počet dobrovolníků podporujících tyto rodiny vyšplhal na 11 tisíc členů a funguje ve 40 zemích po celém světě.

I přes evidentně bohulibý záměr může takovéto fotografování dětí vyvolat u mnoha lidí velice negativní emoce a pocit, že se jedná o nevhodný způsob, jak uctít památku zemřelého.