Dnes v lékárně…

Sháním svůj oblíbený krém a paní magistra mi oznamuje: „Tak ten momentálně nemáme, ale můžu vám doporučit olivový krém Doliva a nyní se šperkem zdarma.“ Já při své počínající hluchotě rozumím „se špekem“. Ani se mi to nezdálo nějak mimořádně divné, říkám si: „Aha, zase nějaká novinka na promašťování vrásčitých ksichtů…“

Nicméně říkám: „Ne, díky, mám svých dost." Paní čumí, tak dodávám: „Ale vy nemáte žádný, klidně vám nějaký daruji." Paní čumí ještě víc a rychle povídá: „Já je do práce moc nenosím, většinou si je beru, jen když jdu do společnosti." Čumím já… A říkám si, proč se, kurva, ani trochu neusměje, když si dělá prdel? Přece se nenechám rozhodit, a tak pokračuji: „Tak to já bych si je nebrala ani do společnosti, ale mně jaksi nejdou sundat." Paní čumí už se zájmem. „Ne??? A to vám je v klenotnictví nějak zamkli?" Čumím já… „Co mi zamkli? V klenotnictví?“ Paní udiveně: „No ty šperky." Já udiveně: „Jaký šperky?"

Najednou výbuch smíchu kdesi za mnou… Čumíme obě na pána, který brečí smíchy a povídá: „Teda dámy… Jedna o šperku a druhá o špeku." Rudneme obě, pomalu nám to dochází a začneme se smát… Venku mě pán dobíhá, prý se tak dlouho nepobavil a chce tel. číslo. No nedala jsem mu ho, beztak to byl Chocholoušek.