„Pracovala jsem jako řadový zaměstnanec tři a půl roku na pozici řidič (tzv. Telegraf). To jsou řidiči, kteří mají v popisu práce asi všechno, co se pošty jako takové týče, od rozvozu běžných dopisů lidem do schránek tam, kde to mají listonoši daleko, přes rozvoz balíků, expresních zásilek, důchodů a jiných finančních částek do zdravotnických zařízení, svozy zásilek a financí z pošt, bank i od jednotlivců, až po výběr poštovních schránek a rozvážení tašek s dopisy a letáky listonošům na rajony do odkladných schránek,“ popsala nám paní Monika v emailu svou práci.

Dále vylíčila, že pozice listonošů je podle ní nejnevděčnější práce, která je navíc fyzicky velmi náročná. Listonoši mají za den v nohách téměř tisíc mil a to svoje si musí odchodit za každého počasí. Navíc s nákladem, který často přesahuje 30 kilogramů.

Náklad obsahuje i reklamní letáky, které si listonoši musejí sami roztřídit. Podle Moniky kvůli tomu začínají v práci i o dvě hodiny dříve. „A to všechno doslova za almužnu,“ uvedla paní Monika, ovšem průměrnou mzdu listonošů neuvádí.

A proč to podle ní tedy dělají? Proč v takovém zaměstnání zůstávají a nejdou jinam? „Jednoduše proto, že tu práci milují. Milují kontakt s lidmi a práce samotná je naplňuje. Mě také naplňovala, i když nebyla vůbec jednoduchá,“ vysvětlila.

„Sama jsem to chtěla vzdát už po prvním týdnu práce. Byla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. Během jedné směny jsem musela vystoupit z auta snad stokrát s těžkými zásilkami. Musela jsem se naučit všechna odkladná místa pro listonoše a poštovní schránky, jak k nim zajet včas, aby si je mohli převzít listonoši. Zpoždění jsem si nemohla dovolit, protože listonoši čekali na své zásilky. I v mrazu. Ale i přes veškerá úskalí mě práce bavila,“ Nejhorší pro poštu je pak samozřejmě období Vánoc, kdy se zásilky znásobí o 300 procent a zhorší se počasí. Takové období je pro zaměstnance pošty prý na antidepresiva.

O problémech, se kterými se pošťáci potýkají například při výběru schránek lidé mimo obor také nemají ponětí. Schránky plné dopisů musejí být vybrány na čas, což občas zkomplikují různá úskalí v podobě přivázaných kol nebo psů.

„Je to tvrdá práce za málo peněz, ale to vám do jisté míry vynahradí lidé, kteří se na vás usmějí a poděkují. Přesto tuhle práci děláte, abyste se uživili. Proto si myslím, že by řadoví zaměstnanci měli mít daleko více peněz, než mají. To, s jakým člověkem se setká adresát, je totiž zásadní,“ tvrdí Monika.

„Vrcholoví manažeři by se měli probrat, protože tu práci v životě nedělali a s adresátem se v životě nesetkali. Ten, kdo se s nimi setká, je klíčový. Jak v terénu, tak na přepážce. Tam jste pro změnu nuceni nabízet lidem pojištění pod pohrůžkou stržení odměn. Copak člověka, který si vystojí frontu k přepážce zajímá nějaké pojištění?“

Moničin příběh není jediný. Česká pošta má stovky, spíše tisíce zaměstnanců a jejich příběhy se shodují v tom, že je jejich práce fyzicky i psychicky velmi náročná a za takový tlak si zasluhují lepší ohodnocení. Když tedy ani zaměstnanci ani adresáti nejsou spokojeni, nabízí se otázka, jak to bude řešit pošta samotná.

Máte podobný příběh jako paní Monika, neváhejte se s námi o něj podělit na emailu redakce@extra.cz