Prozradíš, kdy jsi s kreslením začal?

Kdybych to měl brát od momentu, kdy to začalo alespoň nějak vypadat, tak to bude deset let, možná dvanáct. Už jako malé dítě jsem v jednom kuse plnil bloky vším možným, a to mi zůstalo dodnes. Bez notesu a alespoň jedné černé fixy nedám ani ránu.

Věnuješ se hlavně komiksové grafice. Jak vzniká?

Asi bych jen podotkl, že komiksová grafika spadá pod ilustraci obecně. V ní je samozřejmě velké množství postupů a směrů. V základu se ilustrace a grafický design či grafika dělí na analog a digitál. Analog využívá klasických postupů a pomůcek, jako jsou papíry, tužky, štětce a pera. Nicméně, z analogu se nakonec dostanu k digitálu, kde se od špinavých rukou přesunu ke grafickým tabletům a postprodukci v nejrůznějších programech.

Stává se pro tebe kresba únikem ze všedního světa? Řídíš se při kreslení nějakými pravidly, nebo je to čirá anarchie?

Každá nová práce je pro mě něco nového a vždy si ji užívám. Asi právě proto, že se nemusím držet nějakých striktních pravidel. Díky tomu, co dělám, a díky lidem kolem sebe všednímu světu denně unikám. Naštěstí není moc času a příležitostí pro stereotyp.

Podle čeho si vybíráš, do jakého projektu půjdeš či nepůjdeš?

Samozřejmě čas od času musím nějakou práci odmítnout. Zpravidla se jedná o nabídky z firem, které mě neosloví, nebo jsou mi nesympatické. Někdy jde o projekty, kde je moc limitované a striktní zadání, jindy je to zakázka, kterou by mohl udělat kdokoliv jiný, protože práce nevyžaduje kreativní invenci. A jaká mám měřítka? Nedávno se mi například ozval jeden pán a celé to smrdělo rasismem od hlavy až k patě. Takové věci u mě rozhodně neprojdou. Zato mám vždycky největší radost, když se ozve nějaká nová kapela, že by potřebovala design na trička.

Zajímá vás, jak plecháčky vznikly? Chcete znát příběh blíže? Pak se můžete podívat ZDE.

Děláš pro kapely podobné zakázky často?

Popravdě, hudební grafika je hlavní věc, kterou dělám – od plakátů na festivaly, turné a koncerty všeho druhu přes obaly desek až po loga kapel nebo merchandise.

Jsi v tomto oboru v ČR jediný? Nebo máš nějakého konkurenta?

Rozhodně nejsem sám, kdo se u nás hudební grafice věnuje. Je sice pravda, že těch nejvytrvalejších je jen hrstka, ale zato mají většinou přesah i za hranice a dělají neuvěřitelné věci. Navíc bych o nich nerad mluvil jako o konkurenci, jelikož se navzájem pozitivně ovlivňujeme a inspirujeme. Alespoň já to tak vnímám a mám za ně obrovskou radost, když vyšlou nějakou velkou pecku.

Do práce prý chodíš jen na poloviční úvazek, co kromě grafiky dalšího děláš?

S tím slovem práce bych byl opatrný. Jako svoji práci beru úplně všechno, co dělám, protože mě to baví. Slovo „zábava“ mi proto přijde lepší slovo než „práce“. V zásadě je všechno projekt, který musím dělat na sto procent, abych si za ním mohl stát a měl z něj radost.

Mohl bys mi popsat svůj běžný den?

Klasicky vstávám mezi osmou a desátou. Snídám většinou nepřečtené maily a nepřijaté hovory. Někdy se vyhrabu z postele a hned sedám k práci, jindy si sednu k oknu a celé dopoledne čtu, až poté začnu pracovat nebo jdu řešit něco ven. Běžně dělám v plném nasazení tak od dvanácti až do tří do rána.

Věnuješ se také hudbě, založil jsi kapelu, se kterou hrajete i v zahraničí…

Založil jsem dokonce dvě, možná po nocích v barech i víc, ale to mám rozmazaný. Moje domácí kapela se jmenuje The Rocket Dogz. Jsme tři, hrajeme psychobilly a v příštím roce budeme slavit 10 let. Za tu dobu jsme procestovali kus světa od Španělska po Rusko a pořád nemáme dost. Máme za sebou tři velké desky a čtvrtá je momentálně na cestě.

Je jasné, že při kreslení posloucháš hudbu. Co dalšího ti pomáhá být více tvůrčí?

Bez hudby v uších bych nejspíš neudělal ani čárku. Na soundtracku k práci to začíná i končí. Město umí být inspirativní úplně stejně jako příroda, stačí se koukat víc kolem sebe. Kromě hudby hledám inspiraci i v knihách a v lidech. No a kecal bych, kdybych řekl, že mě neovlivňují práce jiných umělců.

Když už jsme u té hudby, nedávno jsi měl výstavu v pražském Rock Café. Jaký to byl pocit?

Bylo to perfektní. Rock Café je jeden z nejlepších hudebních klubů v ČR. Má dost pestrý program, takže se v předsálí klubu během měsíce vystřídaly různé typy publika a odezvy byly možná až moc pozitivní. To mi samozřejmě udělalo velkou radost a nalilo další dávku chuti k tomu, abych dělal to, co mám rád. Podpory od lidí si nesmírně vážím.

Tento rok si vytvářel speciální edici plecháčků pro Jack Daniel’s Old. No.7. Co Tě k tomu inspirovalo?

Jsem hrozně rád, že jsem se letos mohl stát jackovským ambasadorem. Nechal jsem se inspirovat náladou a pocity, které ve mně vyvolává pohled na láhev a etiketu klasického černého Jacka. Mám ten „spirit“ kolem značky Jack Daniel´s rád. Byl všude tam, kde se psaly dějiny rock´n´rollu. Vždycky si říkám, kolik skvělých desek pomohl stvořit a kolik lidí se o něj dělilo v backstagích a afterbarech. Není to jenom pití, pro mě je to třeba i dekorace. Doma mám vždy alespoň jednu láhev, o kterou se rád podělím s návštěvou, nebo si jí vychutnám sám při jedné ze svých nočních pracovních seancí.

Podle všeho si nenecháš nic diktovat. Řekl bys o sobě, že jsi nezávislý?

Nezávislost je pro mě zásadní, ale vím, že bez své přítelkyně, přátel a rodiny bych ani zdaleka nebyl tam, kde jsem teď. Motivují mě a díky nim neúspěch nevnímám jako prohru, ale spíš jako způsob, jak se zlepšit… O to, abych se neustále posouval a překonával sám sebe, mi jde, nikdy nechci usnout na vavřínech. Jestli se mi to daří, ať zhodnotí lidé skrze mou práci.