Ve 25 letech ho zavřeli za pokus o vraždu policejního důstojníka. Pustili ho až teď, v jeho 69 letech.

Řeč je o Američanovi Otisi Johnsonovi, který je po čtyřiceti čtyřech letech za mřížemi konečně na svobodě. A po návratu do běžného života už nemohl být překvapenější. Dnešní realita je totiž na hony vzdálená té, kterou si pamatuje ze začátku sedmdesátých let. Především ho udivili kolemjdoucí s chytrými telefony.

„Všiml jsem si, že většina lidí si povídá sama se sebou. Pak jsem se podíval blíž a viděl jsem, že v uších mají nějaké věci. Říkal jsem: To všichni pracují pro CIA? Jsou to agenti nebo něco takového? Někteří z nich se dokonce ani nedívali na cestu, když šli. Nechápal jsem, jak to dokáží.“

Šokem pro něho byla také návštěva obchodu. „Je tam teď tolik věcí, je opravdu těžké si něco vybrat. Do burákového másla teď třeba dávají i želé. Nic takového jsem nikdy neviděl. Jím teď různé věci, protože bych všechny ty šílenosti, které vidím, chtěl vyzkoušet.“ Oblíbil si třeba barevné nápoje. „Vypadají legračně,“ říká.

I přes tyto objevy je ale Johnsonovi na svobodě smutno. Chybí mu totiž rodina, se kterou ztratil kontakt v roce 1998. Zatrpklý kvůli tomu ale být nehodlá, stejně jako se už neohlíží na věci, které se staly v minulosti. „Když v sobě budete dusit vztek, jenom tím zastavíte svůj vývoj. Nemám pocit, že by mi společnost něco dlužila. Věřím, že všechno se děje z nějakého důvodu. Nechávám tedy minulost za sebou a dívám se do budoucnosti. Snažím se jít dopředu, ne pozpátku. A takovým způsobem se snažím přežít v této společnosti.“