„Bude ještě před začátkem natáčení čtená zkouška?“ ptali se herci. „No, upřímně jsem s ní nepočítal,“ řekl režisér a scénárista Jiří Vejdělek v rozhovoru pro iNDES.cz.

„Už od dob Karla Čapka je přeci každému jasné, že je čtená zkouška naprostá ztráta času a ten já teď nemám. Musím ještě dohledat lokace, nakreslit technický scénář, promyslet natáčecí plán a …“ „To nemyslíš vážně?“ rozčilovali se herci hlavních rolí.

Herci namítali, že čtená zkouška musí být. Musí se doladit scénář, repliky. „Čtená zkouška musí být,“ rozčilovali se herci.

Herci si nakonec zkoušku vydupali a Vejdělek se tedy nechal přesvědčit a čtenou zkoušku udělal. Povinnosti, které musel zanedbat, svěřil do rukou pomocného režiséra. Pár týdnů před natáčením skutečně režisér Vejdělek zasedl s textem na čtené zkoušce. Opravdu ale nečekal, jakým se bude odebírat směrem.

Jako první dorazila Veronika Kubařová jakožto nejmladší z ansámblu. S rezervou a s pěknou chřipkou. Několik minut srdceryvně chraptěla milostný dialog na Vojtěcha Dyka. Dyk to nemohl poslouchat, a tak jako správný kavalír odříkal text za ní.

Nejlépe připravená byla Eliška Balzerová, která uměla už většinu textu zpaměti. Proto si mohla dovolit stát ve vedlejší místnosti a dělat figurantku krejčímu, který na ní ještě došíval kostým.

Lenka Vlasáková se zpozdila a čtenou zkoušku diktovala do telefonu za jízdy. Dialog mezi Vlasákovou a Balzerovou musel Vejdělek tlumočit do telefonu. Vlasáková ze začátku vůbec nechápala, co se děje a když už to téměř pochopila, stál u ní strážník a chtěl ji pokutovat za telefonování za jízdy. Vejdělek si vzal pana policistu na ucho a díky jeho šarmu a komunikačním schopnostem přiměl strážníka, aby Vlasáková platila trojnásobek.

Vlasáková volala na zkoušku, když byla v zácpě na magistrále. To už byly na programu scény s Jirkou Macháčkem. Ten se také nezúčastnil, protože byl zrovna na turné se svou kapelou.

Když došlo na dialog mezi Macháčkem a Romanem Zachem, poprosil Vejdělek paní Trunečkovou, která ještě před malým momentem vytírala podlahu na chodbě, aby četla Romana Zacha, který se pro změnu zdržel v dabingu. Paní Trunečková si vzala text a po chvilce řekla: „Jo, to by snad šlo.“

Vejdělek byl šťastný a s potleskem řekl: „Vidíte, jak nám to pěkně odsýpá.“

„To víte, pro autora je radost pozorovat, jak se jeho výtvoru chopí skuteční mistři a začnou mu vdechovat život. I klasik by z nás měl radost,“ zakončil Vejdělek rozhovor.