Šéfredaktor eXtra.cz Pavel Novotný glosuje každý týden dění v Ulici, kterou sleduje jeho manželka… A on se po návratu z práce pokaždé nadšeně přidává…

Muslimové, homosexuálové, tajné vzkazy v knihách o arménských mafiánských rozhodčích sporů, nebo dokonce skorosex mezi Lihuškou, pardon, Libuškou a smrdutou hercomátohou, hezky se mě milovaná telenovela plná kreténů snažila minulý týden rozptýlit od dvojice, která se mi zavrtává do hlavy tak, že se začínám bát sám sebe. Ano, Robot ze Vsetína a jeho chodící spořitelna mě dohánějí k šílenství, které má za následek, že jsem nedávno poprvé pustil manželku do Lidlu (máme ho od bytu nejblíž, ale jednak si rád pochutnám na lahváči, který stojí víc jak čtyři koruny, a pak, no… prostě obvykle nemám problém zapadnout, ale sám v potemnělém skladišti plném mumií mezi osmdesátkou a hrobem se cítím poněkud nejistý) a, považte, poprvé jsem si v restauraci Druhej Svět u nás pod redakcí dal meníčko za osmdesát namísto bifťoura s lanýžem.

Ne, že by mě tvůrci neuměli překvapit, naopak. Ulice má geniální dějové linky a solidní dialogy, ale když jsem si tuhle v této rubrice dělal prdel z toho, že je předem jasné, jaká úskalí potkají rodinu Čičmundových ze Vsetína (to je to město, kam už sice proud zavedli, ale u Martina a jeho famílie se pořád svítí loučí a hygiena se řeší o nedělích u studny), netušil jsem, jak nechutně přesný byl můj odhad.

To bych fakt nečekal, že švadlenka s logem Spořínka na svatozáři začne žárlit, protože jako na potvoru čeká na Martina na ose truhlárna – hospoda – byt (osa ne vždy končí bytem a po hospodě následuje opět práce atd.) a krásná, kozatá, nadržená servírka toho času bez přítele, která jako na potvoru bere na plešaté ženaté truhláře, kteří jsou od pohledu poctiví a čestní, tedy nemají ani vindru a nevadí jim to, a co čert nechtěl, jen se blběna – co to myslí vždycky dobře, ale imr u toho držkuje a klade znepokojivé dotazy – dobelhá (stopem, pěšky, na rogalu, no prostě tutově zadara) do pražského eldoráda, to je ale náhodička, souhrou nepravděpodobných okolností 3× zahlédne, jak budoucí druhá žena jejího posledního manžela hodí po Robotovi okem nebo kozou, a propadne depresi, kterou jsme také nevěstili jako tutovku, protože ve zlé Praze jsou nejen atraktivní servírky, co poprvé dávají na potkání, a ne na hotelovém pokoji při svatební noci, ale hlavně tu nemůže sehnat ani špatně placenou práci, které je v Praze sice dostatek, ale jí nikdo nevysvětlil, že bez mozku a při znalosti pouhých tří slov (drahota, sleva, Lidl) ji krom vrátnice TV Relax a Tiskového odboru prezidenta republiky nezaměstnají nikde.

Už jsem tu několikrát onanoval nad poměry v této rodině, která jestli reprezentuje Vsetínsko, člověk se nečekaně stává bílým vnitrostátním rasistou podle aglomerace, zatímco toto zatím zažil směrem k voličům Jitrnice z Vysočiny. Pozoruhodná je také jakákoli interakce mezi příslušníky této šimpanzí tlupy, zejména komunikují-li spolu „na vážno“ oporobot s opošvadlenkou, člověk si uvědomí, že i v tak debilní famílii se společným genofondem je možné, aby děti, které jsou z podstaty výše popsaného de facto mongoloidní, znatelně intelektuálně převyšovaly rodiče. Přehrajme si třeba nenápadnou středeční scénu „Pan Sporožiro a paní Sporožirová se vracejí z divadla pro sociálně slabé a následných lukulských hodů domů a mají hovor ze vsetínské chýše“:

Blbka: Mně se to líbilo, ale možná tu večeři jsme si mohli odpustit. (Nelíbilo se ti to, respektive sis to neužila, protože ta šatna za dvacku tě zaskočila, a že jste si mohli večeři odpustit, to byla zbytečná informace, on to ví, slyšel to s tím odpuštěním už o všech předchozích návštěvách restaurací, divadel a veřejných záchodů, kde se platí, když támhle kousek je pěkný remízek)…Bylo to drahé! (Aha, ty sis ještě chystala dovětek, no, tak ten ale zcela mění situaci, my si všichni u beden, včetně Robota v dekoraci, byli jistí, že to bylo naopak pro tebe levné, zrovna když jsi chtěla rozhazovat.)

Robot: Pořád jen počítáme, pro jednou nebudeme, no. (Hezky jsi to vztáhnul na oba, aby se jako hystericky spořivá sporomaniačka necítila jen ona. A s tím „pro jednou“ taky plýtváš časem, to jsou fakt zbytečná slova ve scénáři. Nejenže jste nepočítali naposledy na tři generace dopředu, ale jak má ona výčitky, budete měsíc o vodě, aby se to srovnalo, jo, a nezapomeň si dát v sobotu šichtu za trest navíc za těch dvanáct korun, cos dal jako dýško. Moment, kašli na to, teď mi došlo, že se tam pak vrátila vyžebrat to od číšníka zpátky, že ti ujela ruka a fakt obracíte každou korunu.)

Blbka: Ták dobře, nebudu se strachovat! (Prosím tě, krom rozhazování se také nemá lhát, obojí už jsi dnes porušila, ty uličnice, to se budeš do rána převalovat, co?)

(Blbce zvoní telefon, debilní melodie, ale tutově byla ke stažení zadara.)

Blbka: Filip! Filipe? A co máte poslední hodinu? (Falešná nacistko! Všichni víme, že ti to je u prdele, co má poslední hodinu, tutově tu omluvenku zarazíš, i kdyby ti řekl, že Dějiny polykání semene, Praktický nácvik hajlování nebo Gamblerskou výchovu uživatele VLT s důrazem na zasouvání bankovek vyšších nominálních hodnot.) Babičky ses ptal? (Boha jeho, buď se jí ptal a poslala ho do hajzlu, a proto ti volá, nebo ti volá proto, že se jí ptát nechce, tudíž tvá otázka je irelevantní, tentokrát se ale nejedná o faleš nebo výslechovou manipulační techniku, jsi prostě kvalifikací švadlena, nemohou být všichni chytří jako pan Pavel Novotný, Stephen Hawking a ta jejich parta, tobě ta konsekvence jen nedošla, což je přirozené, proto bloudíš kilometr za Vsetínem, v díle 2708 jsi poprvé slyšela od Hejla slovo „internet“ a myslela si, že mluví o týmu italské série A, a je to také důvod, proč v hospodě počítáš každou korunu ne z hlavy, ale s počítadlem, protože s kalkulačkou sice umíš, ale ten Vietnamec za ni chtěl skoro stovku a to by sis nadosmrti vyčítala, stačí ta depka, cos měla minulou sobotu, jak sis po čočce výjimečně dopřála luxus použít útržek toaleťáku jen na jedno použití a ne na celý víkend plus pondělí ráno.)

No, ale tak to potom vůbec nevím, proč mi voláš (Ty jsi svině, víš, že mluvíš s dítětem a ne na železničním viaduktu zajatým partyzánským diverzantem?), jasně jsme se dohodli, že budete poslouchat babičku a dědu. (Dohoda roku. On z ní měl prdel a ty jsi o ní pochybovala, už když ses k dohadování nadechovala.) Ne, Filipe, dneska bude všechno v pořádku, takže ani žádné hádky s Rozinou! (Kdybys věděla, co dělají tvoji pazdráti v pokojíčku, když babysitter děda usne a babka čumí na Primu Love, prosila bys, ať zase poštěkají!) Jasné? (Haha) Ahoj!

Robot: Co je? (Co asi, kreténe, to by odvodila i Simona Pavlicová po sauně, že nevolala finská ambasáda kvůli tomu rozviklanému podstavci na vycpaného soba, ale tvůj pazdrát, kterého sere tvoje matka, kterou ještě nezabil jen proto, že by pak za trest nesměl dva týdny na hasičárnu.)

Blbka: Přemlouval mě, abych ho uvolnila z poslední hodiny ve škole. (Žes mu dala prostoru, scéna v reálu měla patnáct vteřin, no pojalas ten hovor úsporně, jo, jasný, víme, že ne kvůli neústupnosti, ale proto, že mladý volal meziměsto.)

Robot: Proč? (Protože by šel radši místo matiky pro dlouhé papírky a ven, ony mu došly o velké přestávce, když se upravoval před hovorem s tvou neurotickou ženou.)

Blbka: No, že v hasičárně mají hasičské cvičení a že se chce koukat. (A příště, až půjde fetovat nebo osahávat do kočárkárny sousedova Romana, ti poví tu o Budulínkovi.)

Robot: To by snad nevadilo, ne? (Tak vzhledem k reálným okolnostem, kdyby šel na hasičárnu, tak asi ne, že?)

Blbka: Prosím tě, vylezlo z něj, že babička mu to nedovolila. (Po krátkém údivu, že ti to nedošlo, už jak se tě zeptal, a vstřebával zjištění, že jeho matka je tupější než stočená proudnice céčko.) A co udělá on? Zvedne telefon a zkouší to na mě. (Ze soucitu a setrvačnosti, už jak se ptal babky, věděl, že stejně vezme dráhu.) Včera ta hádka s Rozinou. (Buď ráda, žes neviděla usmiřování s tou dětskou sadou pro malé doktory.) Nemáš pocit, že nám dělá naschvály od té doby, co se dozvěděl, že se budeme stěhovat? (Kristova noho, ty jsi vážně vnímavá jak stará Štiková po base tuzemáku. Dělá vám naschvály od té chvíle, co v porodnici zjistil, jací dva kreténi ho našli v zelí, zatímco na mrňouse vedle tebe mrká od dveří na maminku jadernou fyzičku tatínek bojový pilot stíhačky, co si o víkendech z hecu dodělává dálkově medicínu a práva.)

Robot: Možný to je! (To říkáš vždycky, když tě stará při stojce po výplatě vyslýchá, zda sis náhodou omylem neschoval stranou stovku na cigára.)

Blbka: Co s ním budem dělat? (Tak vy dva asi nic? Z matky má prdel a otec, který umí udělat s rákoskou dětem po průseru pořádné peklo, emigroval do ráje a brzy bude mít starosti s trojúhelníkem, což nevíš, to je jen proto, že jste to měli probírat dneska poslední hodinu.)

Robot: Nic, počkáme, až ho to přejde, jen mu občas ukážeme, kam ještě může a kam ne. (Na tebe ještě jednou sáhne na ulici ta čubčí servírka s kozama a stejná ukázka čeká od staré i tebe.)

Blbka: Snad s tím přestane, až si tady zvykne. (O tom nepochybuj, Praha je magická a na heráku bude o poznání klidnější.)

Dovolím si ještě vypíchnout pár perel nejspořivější seriálové postavy od dob strýčka Skrblíka, která nejenže otočí v ruce každou kačku (nevadí mi, že je spořivá, to je dobrá vlastnost, sere mě, že mi kecy o cenách v Praze ukradne každý všední den dvacet minut života), ale zjevně stejným způsobem pětsetkrát poválí v hlavě tu samou kravinu, než jí někdo chytřejší řekne, že svět tam venku, za okny vsetínské špajzky s nakřečkovanými kompoty prostě není, není určen pro ni, byť v něm vesele přežívají i nejprimitivnější organismy.

„Nyklová měla asi pravdu.“ Ano, to vyslovila, nedělám si prdel, pouštěl jsem si to v redakci na Voyu hodinu a zavolal si k tomu šéfa, který je tu jediný chytřejší než já, a taky z toho moudrý nebyl. Nebo neuvěřitelný tvar „Kdybys chtěl jít s Matoušem na to pivko, mně by to nevadilo.“ Ty vole, teda krávo, tak předně „kdyby“ není termín, který by se na podobný nápad v robotově životě hodil, dále Robot ještě nikdy na pivko nešel, vždycky šel na „pivka“, což přeci pokaždé poznáš podle toho, že místo postele spí na schodech nebo pod cirkulárkou v dílně, a pak si, dylino, uvědom, že zatím ti to pokaždé, připomínám POKAŽDÉ, dost vadilo, tedy uznávám, jednou ne, to bylo jak soused z vedlejší větve zapíjel dítě a dal sud, takže starej se vrátil s tou stovkou, co si tajně vzal při odchodu k té dvacce od tebe.

Větou seriálového podzimu pro mě ale byla debilčina hláška „Víno si ráda vybírám“. K tomu prostě nebudu říkat nic, protože to v případě této bytosti živé jen z vody z potoka, případně zbytků, co cestou ze spořky, kam byla ukládat, vyžebrala u sousedů, zní, jako by Eliáš pronesl „Dnes se pomodlím zdrávas hned třikrát, byť není neděle a nezhřešil jsem rok“ nebo Růžena Habartová zahlásila, že „Tu anatomii chce mít za jedna, nebo si tu zkoušku na konci semestru v druháku na medicíně raději dobrovolně dá znovu, protože bez červeného diplomu radši domů z promoce půjde přes Nuselák.“

Scén jako vystřižených z představení chovanců psychiatrické léčebny pro pacienty s nulovou šancí na navrácení do normálního života bylo v týdnu víc. Výjevy, ve kterých stará Lišková (vybavena maturitou z ruštiny, marxismu-leninismu a blbými poznámkami o úklidu dětského pokoje) předvádí anglickou konverzaci se „somálským muslimem“ Holanďankou Skyllar, by se měly sestříhat v jeden celek a používat jako mučící metoda při výsleších nesexy muslimů na Guantánamu s bonusovým materiálem určeným k rozvázání jazyka čelním představitelům Al-Kajdy a IS v podobě etudy „O anglickou konverzaci s inteligentní nadrženou dívkou z ciziny, co přijela Frantovi ukázat, že sex je mezi mužem a ženou možný i bez pětiletého chození, se pokouší starý Liška“…

Závěrem lidové rčení, kterým bych dnešní ohlédnutí za Ulicí uzavřel: „Čím blbější sedlačka, tím menší útrata.“

Není-li ovšem Nyklová u regálu s griotkou…

Ať žije Ulice